Úleva ovšem neměla dlouhého trvání. Kapitán Stevens hbitě přeskočil hranici tábora, položil pušku k ohni a posadil se. Hlasité vydechnutí si dovolit rozhodně mohl. Poté si pomalu prohlédl poručíka, a zadíval se mu přímo do očí. Takřka až radostně se pousmál, ale v očích mu plála zlost.
"Claude," oslovil poručíka, a tiše se zasmál, "myslím, že jsme našli úplně nový druh. Jen si to představ... Takové dvounohé potvory to jsou. Tvoří je nějaký sliz, či co to je, a nedá se prostřelit."
Ngoyovi se stáhlo hrdlo. Kapitán Stevens mu právě povídal o Rapanai!
"Hádám tedy, že se vám nepodařilo toho tvora zabít," řekl Ngoy. Vynasnažil se mluvit poklidným hlasem, jako by nevěděl, o čem kapitán hovořil.
"Nebyl tam jen jeden, byla jich celá tlupa... Napadli nás. Mířili na nás oštěpy, jako nějací kanibalové," uchechtl se Stevens, a setřel si pot z čela, "byli by nás zabili. Byli by mě zabili! V poslední chvíli mi ale z kapsy vypadl zapalovač, a ten učinil zázrak... Tu příšeru zapálil. Řvala stejně, jako když hoří člověk. Ty ostatní byly tak zděšené, že nás nechaly jít."
Poručík měl z R'shakkova vyprávění Rapanai za nezranitelné. Až od zástupců svého druhu se však dozvěděl o jediném možném způsobu, jak Rapanai zabít. Bylo mu jasné, že se R'shakk o ohni ani jednou nezmínil právě z toho důvodu. I on si dával pozor, co cizímu tvorovi o sobě a svém druhu prozradí.
"Musíme se tam vrátit a najít mrtvolu toho zvířete," dodal Stevens. Nato vytáhl z kapsy obyčejnou lžíci, a ponořil ji do polévky, jež se vařila nad ohněm. Nemohl tušit, že po mrtvém Rapanai nezůstalo na místě incidentu nic než vodou rozmočený popel. Věděl však, že v těžko prostupném pralese by tuto lokaci nemusel znovu najít. "Nebo najdeme nějaké další exempláře, a zkusíme trochu popálit je. Dokážu si představit, jak krásně by se nějakému vědátorovi vyjímali v laboratoři nebo třeba v muzeu," pronesl nahlas, a usrkl trochu horké polévky.
Poručík Ngoy se k němu odvrátil zády. Jeho hlavou prolétlo mnoho myšlenek. Co když příště kapitán Stevens nebo některý z jeho mužů zabije R'shakka? Jaké právo vůbec mají tito lidé zabíjet nevinné tvory, jež se po tisíce let považovali za pány pralesa? Vždyť kapitán Stevens nemá ani ponětí o jejich inteligenci. Sám je přirovnal ke kanibalům, k primitivním domorodcům, a oni byli přitom tak inteligentní, jako samotní civilizovaní lidé! Zdráhal se pronést výtku. Ale na rozdíl od kapitána měl smysl pro správnost. A teď bylo na čase říci něco správného.
"To nemůžete," řekl tiše poručík. Uvědomil si, že svému nadřízenému v podstatě odporoval. Očekával bouřlivou reakci.
"Co nemůžu? Upálit jednu z těch ohyzdných potvor?" pronesl Stevens zvýšeným hlasem s arogantním tónem. Hodil lžičku do kastrolu, až z něj polévka vylétla, a prudce přikročil ke Ngoyovi.
"Ty opravdu máš nějaké tajemství, Claude! Co jsi tedy v té džungli viděl? Řekni mi to! To je rozkaz!" zařval kapitán.
Ngoy mlčel. Snažil se jen klidně stát. Zlobou se mu však roztřásly ruce. Raději se vsunul do kapes, aby kapitána ještě více nevyprovokoval. Ostatní muži vylezli ze stanů. I ti, kteří odpočívali po štrece džunglí, vstali, a konflikt mezi Stevensem a Ngoyem se zájmem sledovali.
"Tak ty budeš mlčet, Claude," pokýval hlavou Stevens, a poškrábal se ve vousech hustého šedavého knírku, "dobrá! Uvědomuješ si, že oponuješ veliteli! A to se trestá! Obvykle tyhle kecy pronáším vojínům! Nehraj si na amatéra, Claude. Víš, že to nesnáším. Vyklop, co jsi viděl."
Ngoy ze sebe však nevydal ani hlásku. Nechtěl říci nic o Rapanai, neboť věděl, že kapitán by jeho znalostí jen zneužil.
"Já ti přece nic neudělám, Claude. Nemám zapotřebí naflákat poručíka s dlouhou vojenskou kariérou!" dodal Stevens mírnějším hlasem a roztáhl ruce. "Chci jenom informace, to je všechno."
"Nic nevím," zalhal Ngoy, a opět se ke kapitánovi otočil zády.
"To je ta nejhorší lež, jakou jsem kdy slyšel. Ty toho víš víc, než kdokoliv jiný. Něco skrýváš. Zkamarádil ses tam snad s nějakou pohádkovou vílou?" provokoval ho kapitán.
Ngoy se na něj podíval s naštváním i zděšením ve tváři. Ostatní vojáci se začali nahlas řehtat. Poručíkovi se rozbušilo srdce. Muži, které před arogantním a rasistickým velitelem sám mnohdy chránil, se mu nyní vysmívali.
"Asi se zkamarádil s pohádkovou vílou, která místo tyrkysového sametu nosí zaschlý sliz!" vykřikl Stevens, a ostatní vojáci se zase rozchechtali.
Ngoyovi nikdy nedělalo problém pochopit vtip. Ale tyto poznámky se ho dotkly. O jeho přátelství s R'shakkem nikdo nic nevěděl, a přesto měl pocit, že to bylo naopak. A že se mu každý vysmíval za to, že největšího přítele zde našel v tom druhu, jenž kapitán považoval za primitivní, hodný prodeje muzeu.
Nedokázal se ovládnout. Přiběhl ke kapitánovi, a vrazil mu takovou ránu pěstí, že mu div nezlomil čelist. Vojáci ustali ve smíchu. Situace se stala vážnou. Stevens odfrkl. Z nosu mu prýštěla krev. Setřel ji z kníru, zatímco ležel na zemi. Na Ngoye pohlédl skrze husté šedé obočí. Vypadal jako sbitý pes, který měl už dost, a rozhodl se dát tyranovi protiúder. Naopak útočník samotný stále působil klidně a důstojně. Všechen hněv z něj rychle vyprchal. Rázem si ovšem uvědomil, že jeho vojenská kariéra v tento moment dospěla svého konce.
"Co to bylo, Claude? Co to bylo?!" zařval Stevens, a hledě Ngoyovi do očí začal okolo ohně hmatat po pušce. Když se jeho krví pokryté prsty dotkly dřevěné pažby, rychle se zvedl, nesa pušku v ruce, a zamířil hlaveň na Ngoyovo čelo.
"Promiňte, kapitáne. Nechal jsem se příliš unést," pokusil se o omluvu poručík.
"Tohle ti nemůže, chlape," rozčilil se Stevens. Práskl puškou o zem. "Já ty potvory najdu. A ty mi pomůžeš. Ty o nich něco víš! Asi jsi s nimi byl v kontaktu, co? Pomůžeš mi je pozabíjet."
Pak Stevens kopl do štěrku, čímž udusil táborový oheň. Potemnělou večerní oblohu proťal další blesk. Začínalo pršet, ale vojáci se dosud neklidili zpět do svých stanů.
"Zabijeme je všechny! Najdeme je! Zabijeme je! Prodáme je!" zařval Stevens. Ostatní vojáci začali jásat. "Každý z vás dostane podíl z toho, co nám za ně v Kinshase zaplatí!" pronesl kapitán. Vojáci zajásali ještě víc. "Zítra ráno vyrazíme!" dodal Stevens. Ngoy nedokázal uvěřit vlastním uším. Kapitán Stevens se musel pomátnout, pomyslel si. Nebo spíše skutečně ukázal, co v něm bylo.
Znovu vrhl pohled na Ngoye. Ukázal na něj ukazováčkem pravé ruky, stále pokrytým krví. "Nemysli si, že mě to napadlo díky tobě, Claude. Tenhle nápad jsem měl v hlavě už pár hodin. Zrodil se mi v ní potom, co mi ta potvora chtěla probodnout oštěpem hlavu!" zakřičel. Pak se odebral do velitelského stanu.
Během pár minut se ostatní vojáci ztratili pod svými skromnými přístřeky. Jen Claude Ngoy na sebe nechal lít dešťovou vodu, jež hustě proudila z mračen. Musel něco udělat! Nemohl Rapanai ponechat tomuto osudu! Sám ani nevěděl, že kapitánu Stevensovi by klidně stačilo nalézt osadu vládců pralesa, a zapálit ji. Tak jednoduchý by byl způsob, jak se těchto tvorů nadobro zbavit.
Vytáhl ze stanu plně nabitou pušku a svítilnu. Tu při průchodu táborem ponechal zhasnutou. Rozsvítil ji, až když se ponořil do temných hlubin džungle. Nevěděl, jak R'shakka najít, ale doufal ve štěstí.
Prales byl v noci strašidelným místem. Kvákání žab a bzučení nočního hmyzu Ngoyovi tolik nevadilo. Děsily ho spíše neznámé zvuky, čas od času se ozývající z jeho nejtemnějších hlubin. Déšť po hodině ustal. Teprve tehdy si poručík uvědomil, v jaké bezvýchodné situaci se nacházel. Ztratil se. I kdyby si to rozmyslel, návrat do tábora by pro něj byl problém. Za tmy se však v tomto vlhkém zeleném bludišti nedokázal orientovat.
Okolo jedenácté hodiny večerní prošel kolem obrovité khaji, jejíž lesklá mahagonová kůra mu utkvěla v paměti. Ani ne dvacet minut nato se ocitl úplně na stejném místě. Měl pocit, jako by procházel neustále se měnící pouští. Ani si nedokázal vzpomenout, kde zatočil, a jak bylo možné, že narazil na ten samý strom.
Ztratil se mezi mokrými křovisky. Po chvíli mu však v bahně uvízla bota levé nohy. Nohu by z ní bez problémů vyprostil, samotná bota však byla těžká, a obalená bahnem. Sehnul se, a pokusil se bahno odstranit prsty levé ruky. Pušku předtím odhodil na zem. Nestačilo to. Proto tedy položil na zem i svítilnu. Nohu i s botou nakonec s pomocí obou rukou z bahna vytáhl. Hned nato mu ale poskočilo srdce. Uvědomil si, že svítilnu položil těsně vedle skvěle maskované zmije gabunské. Za svá léta služby u konžské armády se s těmito hady setkal mnohokrát. Věděl, jak strašná, tkáň mokvající zranění jed tohoto hada způsoboval. Svítilnu od hada odstrčil jen velmi opatrně užitím hlavně pušky. Zvíře pak obešel velkým obloukem.
Šance, že by během této noci jen tak narazil na R'shakka, byla mizivá. Ngoy ovšem při hledání dosud nepoužil svůj hlas. Zvolal tedy R'shakkovo jméno. Nedostalo se mu odpovědi.
Když R'shakkovo jméno zvolal už počtvrté, uslyšel děsivé bučení. Posvítil k jeho zdroji, kterým byl obrovský Qlyr. Jednalo se o starého, vrásčitého samce. Světlo baterky se odráželo od jeho pětiúhelníkovitých hřbetních plátů. Poručík se raději vzdálil. Když byl v dostatečné vzdálenosti od prehistorického plaza, opět, ještě hlasitěji, zakřičel R'shakkovo jméno. Tentokrát jako odpověď dostal bučení Ombeho, rozvaleného v jezírku.
U tohoto bahnitého jezírka strávil R'shakk spolu s Ombem celý zbytek dne. Tentokrát nebyl daleko. Tisíce slizových pramínků se spojily dohromady, a mladý, zvídavý Rapanai se zhmotnil přímo za poručíkem.
"Propána. Už jsem se začínal bát, že se tu ztratím, aniž bych se s tebou znovu setkal," řekl člověk.
R'shakk si prohlédl jeho svítilnu. Ta věc mu přišla velmi zvláštní.
"K čemu to?" zeptal se Ngoye, jako by se naposledy viděli před několika minutami.
"Tohle? To mi pomáhá v pralese aspoň trošku vidět..." odpověděl udýchaný poručík.
"Rapanai dobře vidí ve tmě," pronesl R'shakk, "my nepotřebujeme nic takového."
"No jistě, to by jednoho napadlo," zasmál se Ngoy, "vždyť tvé zorničky se úplně rozšířily ve tmě. Tvoje oči teď vypadají jako kočičí."
"Kočičí?" zopakoval R'shakk. Správně však hlasem naznačil, že se jednalo o otázku.
"Kočka je něco jako karakal. Možná to znáte. Taková štíhlá šelma se srstí. Srst je něco jako to, co mám na hlavě," zasmál se poručík.
R'shakk na to ovšem nereagoval. Znovu přiblížil hlavu ke svítilně.
"Připomíná mi to oheň," řekl opatrně, a naklonil hlavu na pravou stranu. Poručík si v tu chvíli vzpomněl, proč vlastně svého pralesního přítele v noci hledal.
"R'shakku, musím ti něco říct," začal, "obávám se, že Rapanai jsou ve velkém nebezpečí. Mí lidé se dnes odpoledne setkali s loveckou tlupou Rapanai, a byli jí napadeni."
"Ne!" vykřikl R'shakk. Nedokázal tomu uvěřit.
"Takový vůdce naší tlupy zapálil jednoho z vašich lovců a..." mluvil dále poručík.
"To nemůže být pravda! To není možné!" zděsil se R'shakk. "Nikdo přece neovládá oheň tak, jako Rapanai!"
"Lidé oheň ovládají už dvacet tisíc let," odpověděl Ngoy, "poslyš, R'shakku, musíš varovat ostatní. Nevím, kolik vás tu je, ale kapitán Stevens, ten, o kterém jsem se ti zmínil, vás chce pozabíjet. Je to šílenec. Neznamená to, že by lidé vyhlásili Rapanai válku, oni ani nevědí, co jste zač, a že máte něco jako... civilizaci. Nechci, aby se nikomu z vás něco stalo."
"Máme jednu osadu," řekl R'shakk. Ngoy se zděsil. "Jednu osadu, hluboko v pralese. Ale lidé nás nenajdou. Není to možné."
"Tím bych si nebyl tak jistý," ozvalo se z houštin. Vystoupil z nich kapitán Stevens s novým zapalovačem. Následovala ho skupinka vojáků. Museli Clauda Ngoye celou dobu sledovat...
Pokračování příště...
