neděle 29. prosince 2019

Claude Ngoy Origins - 5. část - Temnými hlubinami pralesa

Poručík Ngoy seděl u plápolajícího ohně. Přemítal o budoucnosti toho divokého ráje, který si díky R'shakkovi zamiloval. Bál se o něj. Děsilo ho, kolik respektu ke kapitánu Stevensovi ztratil za jediný den. Už se šeřilo. Slunce zacházelo za vysoké stromy pralesa, zdobící hory a kopce a v dáli. Od stínu pralesních velikánů se náhle odpojily protáhlé stíny lidských postav. Kapitán Stevens a jeho skvadra, všichni mokří po odpolední bouřce, se vrátili z lovu. Ngoy pomalu vstal, a z dálky si je prohlédl. Přicházeli s prázdnýma rukama. Poručíkovi se ulevilo. Kdyby si to mohl dovolit, nahlas by vydechl. Nakonec přece jen nezabili jediného z těch úžasných, prehistorických obyvatel džungle.

Úleva ovšem neměla dlouhého trvání. Kapitán Stevens hbitě přeskočil hranici tábora, položil pušku k ohni a posadil se. Hlasité vydechnutí si dovolit rozhodně mohl. Poté si pomalu prohlédl poručíka, a zadíval se mu přímo do očí. Takřka až radostně se pousmál, ale v očích mu plála zlost.
"Claude," oslovil poručíka, a tiše se zasmál, "myslím, že jsme našli úplně nový druh. Jen si to představ... Takové dvounohé potvory to jsou. Tvoří je nějaký sliz, či co to je, a nedá se prostřelit."
Ngoyovi se stáhlo hrdlo. Kapitán Stevens mu právě povídal o Rapanai!
"Hádám tedy, že se vám nepodařilo toho tvora zabít," řekl Ngoy. Vynasnažil se mluvit poklidným hlasem, jako by nevěděl, o čem kapitán hovořil.
"Nebyl tam jen jeden, byla jich celá tlupa... Napadli nás. Mířili na nás oštěpy, jako nějací kanibalové," uchechtl se Stevens, a setřel si pot z čela, "byli by nás zabili. Byli by mě zabili! V poslední chvíli mi ale z kapsy vypadl zapalovač, a ten učinil zázrak... Tu příšeru zapálil. Řvala stejně, jako když hoří člověk. Ty ostatní byly tak zděšené, že nás nechaly jít."
Poručík měl z R'shakkova vyprávění Rapanai za nezranitelné. Až od zástupců svého druhu se však dozvěděl o jediném možném způsobu, jak Rapanai zabít. Bylo mu jasné, že se R'shakk o ohni ani jednou nezmínil právě z toho důvodu. I on si dával pozor, co cizímu tvorovi o sobě a svém druhu prozradí.

"Musíme se tam vrátit a najít mrtvolu toho zvířete," dodal Stevens. Nato vytáhl z kapsy obyčejnou lžíci, a ponořil ji do polévky, jež se vařila nad ohněm. Nemohl tušit, že po mrtvém Rapanai nezůstalo na místě incidentu nic než vodou rozmočený popel. Věděl však, že v těžko prostupném pralese by tuto lokaci nemusel znovu najít. "Nebo najdeme nějaké další exempláře, a zkusíme trochu popálit je. Dokážu si představit, jak krásně by se nějakému vědátorovi vyjímali v laboratoři nebo třeba v muzeu," pronesl nahlas, a usrkl trochu horké polévky.
Poručík Ngoy se k němu odvrátil zády. Jeho hlavou prolétlo mnoho myšlenek. Co když příště kapitán Stevens nebo některý z jeho mužů zabije R'shakka? Jaké právo vůbec mají tito lidé zabíjet nevinné tvory, jež se po tisíce let považovali za pány pralesa? Vždyť kapitán Stevens nemá ani ponětí o jejich inteligenci. Sám je přirovnal ke kanibalům, k primitivním domorodcům, a oni byli přitom tak inteligentní, jako samotní civilizovaní lidé! Zdráhal se pronést výtku. Ale na rozdíl od kapitána měl smysl pro správnost. A teď bylo na čase říci něco správného.
"To nemůžete," řekl tiše poručík. Uvědomil si, že svému nadřízenému v podstatě odporoval. Očekával bouřlivou reakci.
"Co nemůžu? Upálit jednu z těch ohyzdných potvor?" pronesl Stevens zvýšeným hlasem s arogantním tónem. Hodil lžičku do kastrolu, až z něj polévka vylétla, a prudce přikročil ke Ngoyovi.
"Ty opravdu máš nějaké tajemství, Claude! Co jsi tedy v té džungli viděl? Řekni mi to! To je rozkaz!" zařval kapitán.
Ngoy mlčel. Snažil se jen klidně stát. Zlobou se mu však roztřásly ruce. Raději se vsunul do kapes, aby kapitána ještě více nevyprovokoval. Ostatní muži vylezli ze stanů. I ti, kteří odpočívali po štrece džunglí, vstali, a konflikt mezi Stevensem a Ngoyem se zájmem sledovali.
"Tak ty budeš mlčet, Claude," pokýval hlavou Stevens, a poškrábal se ve vousech hustého šedavého knírku, "dobrá! Uvědomuješ si, že oponuješ veliteli! A to se trestá! Obvykle tyhle kecy pronáším vojínům! Nehraj si na amatéra, Claude. Víš, že to nesnáším. Vyklop, co jsi viděl."
Ngoy ze sebe však nevydal ani hlásku. Nechtěl říci nic o Rapanai, neboť věděl, že kapitán by jeho znalostí jen zneužil.
"Já ti přece nic neudělám, Claude. Nemám zapotřebí naflákat poručíka s dlouhou vojenskou kariérou!" dodal Stevens mírnějším hlasem a roztáhl ruce. "Chci jenom informace, to je všechno."
"Nic nevím," zalhal Ngoy, a opět se ke kapitánovi otočil zády.
"To je ta nejhorší lež, jakou jsem kdy slyšel. Ty toho víš víc, než kdokoliv jiný. Něco skrýváš. Zkamarádil ses tam snad s nějakou pohádkovou vílou?" provokoval ho kapitán.
Ngoy se na něj podíval s naštváním i zděšením ve tváři. Ostatní vojáci se začali nahlas řehtat. Poručíkovi se rozbušilo srdce. Muži, které před arogantním a rasistickým velitelem sám mnohdy chránil, se mu nyní vysmívali.
"Asi se zkamarádil s pohádkovou vílou, která místo tyrkysového sametu nosí zaschlý sliz!" vykřikl Stevens, a ostatní vojáci se zase rozchechtali.
Ngoyovi nikdy nedělalo problém pochopit vtip. Ale tyto poznámky se ho dotkly. O jeho přátelství s R'shakkem nikdo nic nevěděl, a přesto měl pocit, že to bylo naopak. A že se mu každý vysmíval za to, že největšího přítele zde našel v tom druhu, jenž kapitán považoval za primitivní, hodný prodeje muzeu.

Nedokázal se ovládnout. Přiběhl ke kapitánovi, a vrazil mu takovou ránu pěstí, že mu div nezlomil čelist. Vojáci ustali ve smíchu. Situace se stala vážnou. Stevens odfrkl. Z nosu mu prýštěla krev. Setřel ji z kníru, zatímco ležel na zemi. Na Ngoye pohlédl skrze husté šedé obočí. Vypadal jako sbitý pes, který měl už dost, a rozhodl se dát tyranovi protiúder. Naopak útočník samotný stále působil klidně a důstojně. Všechen hněv z něj rychle vyprchal. Rázem si ovšem uvědomil, že jeho vojenská kariéra v tento moment dospěla svého konce.
"Co to bylo, Claude? Co to bylo?!" zařval Stevens, a hledě Ngoyovi do očí začal okolo ohně hmatat po pušce. Když se jeho krví pokryté prsty dotkly dřevěné pažby, rychle se zvedl, nesa pušku v ruce, a zamířil hlaveň na Ngoyovo čelo.
"Promiňte, kapitáne. Nechal jsem se příliš unést," pokusil se o omluvu poručík.
"Tohle ti nemůže, chlape," rozčilil se Stevens. Práskl puškou o zem. "Já ty potvory najdu. A ty mi pomůžeš. Ty o nich něco víš! Asi jsi s nimi byl v kontaktu, co? Pomůžeš mi je pozabíjet."
Pak Stevens kopl do štěrku, čímž udusil táborový oheň. Potemnělou večerní oblohu proťal další blesk. Začínalo pršet, ale vojáci se dosud neklidili zpět do svých stanů.
"Zabijeme je všechny! Najdeme je! Zabijeme je! Prodáme je!" zařval Stevens. Ostatní vojáci začali jásat. "Každý z vás dostane podíl z toho, co nám za ně v Kinshase zaplatí!" pronesl kapitán. Vojáci zajásali ještě víc. "Zítra ráno vyrazíme!" dodal Stevens. Ngoy nedokázal uvěřit vlastním uším. Kapitán Stevens se musel pomátnout, pomyslel si. Nebo spíše skutečně ukázal, co v něm bylo.

Znovu vrhl pohled na Ngoye. Ukázal na něj ukazováčkem pravé ruky, stále pokrytým krví. "Nemysli si, že mě to napadlo díky tobě, Claude. Tenhle nápad jsem měl v hlavě už pár hodin. Zrodil se mi v ní potom, co mi ta potvora chtěla probodnout oštěpem hlavu!" zakřičel. Pak se odebral do velitelského stanu.

Během pár minut se ostatní vojáci ztratili pod svými skromnými přístřeky. Jen Claude Ngoy na sebe nechal lít dešťovou vodu, jež hustě proudila z mračen. Musel něco udělat! Nemohl Rapanai ponechat tomuto osudu! Sám ani nevěděl, že kapitánu Stevensovi by klidně stačilo nalézt osadu vládců pralesa, a zapálit ji. Tak jednoduchý by byl způsob, jak se těchto tvorů nadobro zbavit.

Vytáhl ze stanu plně nabitou pušku a svítilnu. Tu při průchodu táborem ponechal zhasnutou. Rozsvítil ji, až když se ponořil do temných hlubin džungle. Nevěděl, jak R'shakka najít, ale doufal ve štěstí.


Prales byl v noci strašidelným místem. Kvákání žab a bzučení nočního hmyzu Ngoyovi tolik nevadilo. Děsily ho spíše neznámé zvuky, čas od času se ozývající z jeho nejtemnějších hlubin. Déšť po hodině ustal. Teprve tehdy si poručík uvědomil, v jaké bezvýchodné situaci se nacházel. Ztratil se. I kdyby si to rozmyslel, návrat do tábora by pro něj byl problém. Za tmy se však v tomto vlhkém zeleném bludišti nedokázal orientovat.

Okolo jedenácté hodiny večerní prošel kolem obrovité khaji, jejíž lesklá mahagonová kůra mu utkvěla v paměti. Ani ne dvacet minut nato se ocitl úplně na stejném místě. Měl pocit, jako by procházel neustále se měnící pouští. Ani si nedokázal vzpomenout, kde zatočil, a jak bylo možné, že narazil na ten samý strom.

Ztratil se mezi mokrými křovisky. Po chvíli mu však v bahně uvízla bota levé nohy. Nohu by z ní bez problémů vyprostil, samotná bota však byla těžká, a obalená bahnem. Sehnul se, a pokusil se bahno odstranit prsty levé ruky. Pušku předtím odhodil na zem. Nestačilo to. Proto tedy položil na zem i svítilnu. Nohu i s botou nakonec s pomocí obou rukou z bahna vytáhl. Hned nato mu ale poskočilo srdce. Uvědomil si, že svítilnu položil těsně vedle skvěle maskované zmije gabunské. Za svá léta služby u konžské armády se s těmito hady setkal mnohokrát. Věděl, jak strašná, tkáň mokvající zranění jed tohoto hada způsoboval. Svítilnu od hada odstrčil jen velmi opatrně užitím hlavně pušky. Zvíře pak obešel velkým obloukem.

Šance, že by během této noci jen tak narazil na R'shakka, byla mizivá. Ngoy ovšem při hledání dosud nepoužil svůj hlas. Zvolal tedy R'shakkovo jméno. Nedostalo se mu odpovědi.

Když R'shakkovo jméno zvolal už počtvrté, uslyšel děsivé bučení. Posvítil k jeho zdroji, kterým byl obrovský Qlyr. Jednalo se o starého, vrásčitého samce. Světlo baterky se odráželo od jeho pětiúhelníkovitých hřbetních plátů. Poručík se raději vzdálil. Když byl v dostatečné vzdálenosti od prehistorického plaza, opět, ještě hlasitěji, zakřičel R'shakkovo jméno. Tentokrát jako odpověď dostal bučení Ombeho, rozvaleného v jezírku.

U tohoto bahnitého jezírka strávil R'shakk spolu s Ombem celý zbytek dne. Tentokrát nebyl daleko. Tisíce slizových pramínků se spojily dohromady, a mladý, zvídavý Rapanai se zhmotnil přímo za poručíkem.
"Propána. Už jsem se začínal bát, že se tu ztratím, aniž bych se s tebou znovu setkal," řekl člověk.
R'shakk si prohlédl jeho svítilnu. Ta věc mu přišla velmi zvláštní.
"K čemu to?" zeptal se Ngoye, jako by se naposledy viděli před několika minutami.
"Tohle? To mi pomáhá v pralese aspoň trošku vidět..." odpověděl udýchaný poručík.
"Rapanai dobře vidí ve tmě," pronesl R'shakk, "my nepotřebujeme nic takového."
"No jistě, to by jednoho napadlo," zasmál se Ngoy, "vždyť tvé zorničky se úplně rozšířily ve tmě. Tvoje oči teď vypadají jako kočičí."
"Kočičí?" zopakoval R'shakk. Správně však hlasem naznačil, že se jednalo o otázku.
"Kočka je něco jako karakal. Možná to znáte. Taková štíhlá šelma se srstí. Srst je něco jako to, co mám na hlavě," zasmál se poručík.
R'shakk na to ovšem nereagoval. Znovu přiblížil hlavu ke svítilně.
"Připomíná mi to oheň," řekl opatrně, a naklonil hlavu na pravou stranu. Poručík si v tu chvíli vzpomněl, proč vlastně svého pralesního přítele v noci hledal.
"R'shakku, musím ti něco říct," začal, "obávám se, že Rapanai jsou ve velkém nebezpečí. Mí lidé se dnes odpoledne setkali s loveckou tlupou Rapanai, a byli jí napadeni."
"Ne!" vykřikl R'shakk. Nedokázal tomu uvěřit.
"Takový vůdce naší tlupy zapálil jednoho z vašich lovců a..." mluvil dále poručík.
"To nemůže být pravda! To není možné!" zděsil se R'shakk. "Nikdo přece neovládá oheň tak, jako Rapanai!"
"Lidé oheň ovládají už dvacet tisíc let," odpověděl Ngoy, "poslyš, R'shakku, musíš varovat ostatní. Nevím, kolik vás tu je, ale kapitán Stevens, ten, o kterém jsem se ti zmínil, vás chce pozabíjet. Je to šílenec. Neznamená to, že by lidé vyhlásili Rapanai válku, oni ani nevědí, co jste zač, a že máte něco jako... civilizaci. Nechci, aby se nikomu z vás něco stalo."
"Máme jednu osadu," řekl R'shakk. Ngoy se zděsil. "Jednu osadu, hluboko v pralese. Ale lidé nás nenajdou. Není to možné."

"Tím bych si nebyl tak jistý," ozvalo se z houštin. Vystoupil z nich kapitán Stevens s novým zapalovačem. Následovala ho skupinka vojáků. Museli Clauda Ngoye celou dobu sledovat...

Pokračování příště...

sobota 28. září 2019

Claude Ngoy Origins - 4. část - Přátelé nebo nepřátelé?

R'shakk přiběhl nadšeně do osady. Ostatní Rapanai si ho však ani nevšimli. Každý z nich si dělal, co chtěl. Mladí jedinci si hráli na honěnou, přičemž se rozpouštěli v tisíce slizových vlákének a své druhy chytali tak, že se s nimi navzájem proplétali, až je tiskli k zemi. Dospělí Rapanai vycházeli a zase zacházeli do svých přístřešků, pokaždé krátce hledíce na oblohu. Zatáhla se. Brzy mělo začít bouřit. Kolem ohně bylo shromážděno několik starých jedinců, a rozumně spolu hovořili. R'shakk mezi nimi zahlédl i svého učitele. Rychle k nim přiběhl a vyrušil je z jejich docela prosté, obyčejné diskuse o počasí, o zvířatech v lese a o příštím lovu.
"Ra ka ebme!" vyhrkl na ně nadšeně. Podívali se na něj jako na blázna.
R'shakk však pokračoval: "Z'ot rpe! A'r Homo sapiens!"
Učitel vstal a podíval se na prudce na ostatní. Ti mu jasným výrazem v obličeji naznačili, co měl dělat.
Popadl R'shakka za ruku a odvedl ho od ohně. 
"Z'ot rpe? Homo sapiens? Aka?" zeptal se divoce.
"Ey leet," odpověděl R'shakk, "ex'ree. Ey dem do'kk rpu."
V tu chvíli se R'shakk přestal usmívat. Učitel mu gestem naznačil, aby ho následoval. Mladému Rapanai se sevřelo hrdlo. Učitel jej vedl k jeskyni nejvyššího představeného Rapanai - Vládce.

Nebylo zvykem, aby byl některý z mladých Rapanai doveden svým učitelem k Vládci jen tak, bez pozvání. Avšal dle učitele donesl R'shakk do osady na výsost důležitou zprávu. Informoval totiž ostatní zástupce svého druhu o příchodu nového druhu do pralesa. To se za posledních několik tisíciletí nestalo! Jaké nebezpečí ten nový druh představoval? Je lovnou zvěří, nebo predátorem? 

R'shakk netušil, že staré Rapanai velice rozrušil. Vládce jej ve své komoře přivítal s klidem, a poručil mu, aby se posadil na krásně uhlazenou kamennou plošku v jejím středu. Jeden z Vládcových sluhů pak na R'shakkovu hlavu přiložil sytě zelenou přilbu. Ta při styku se sliznatou kůží Rapanai začala svítit. R'shakk se v tu chvíli ocitnul ve světě snů. A v těch se vracel zpět do chvíle, kdy se setkal s poručíkem Ngoyem. Obraz toho, na co myslel, se ostatním Rapanai v místnosti promítal v hlavách. Viděli, slyšeli, cítili a prožívali to, co prožíval on. Kdo ví, jak dlouho takto R'shakk snil o svém zážitku se vskutku velmi chápavým zástupcem lidského druhu. V určitý moment však všichni Rapanai v komoře, včetně Vládce, rozhodli, že onen tvor nebude představovat pro Rapanai žádné nebezpečí, neboť, jak Ngoy v R'shakkových vzpomínkách řekl svým lidským jazykem, lidé přišli do pralesa jen z určitých důvodů, a po nějaké době se zase stáhnou. Pokud s nimi Rapanai nepřijdou do styku, nebudou pro ně lidé nebezpeční. 

Jakmile mu Vládcův sluha sejmul helmu z hlavy, pocítil R'shakk velkou bolest. Na zlomek vteřiny si dokonce ani neuvědomil, kde se to vlastně nachází. Jeho první vzpomínka směřovala ke Claudu Ngoyovi, a pohled na toho milého konžského vojáka jej uklidnil. Teprve pak se podíval na ostatní Rapanai v místnosti, a zděšeně se zeptal: "Ok wa le'me?"
Učitel ho opět popadl za ruku a vyvedl z komory. Vysvětlil mu, že bylo nutné, aby Vládce nahlédl do jeho mysli, a zhodnotil situaci. Zároveň R'shakkovi přikázal, aby se o tomto zážitku nikomu nezmiňoval. Žádný obyčejný Rapanai v osadě nesmí vědět, že Vládce používá telepatické zařízení. R'shakkovi se z toho udělalo zle. Není to snad proti všem pravidlům? Rapanai by měli žít v souladu s pralesem, volně a divoce, tak, jak chtějí! Vládce přece nemá právo nahlížet do jejich mysli! Učitel jej bránil faktem, že telepatické zařízení se nachází pouze ve Vládcově komoře, a že s ním nemůže pronikat do myslí obyčejných Rapanai v osadě. Ale R'shakk uraženě utekl do pralesa. Přišel své druhy informovat o něčem pozoruhodném, o druhu, který ho fascinoval, o jedinci, který mu přišel tak odlišný, než zbytek jeho druhu! Claude Ngoy mu tak přirostl k srdci. Byl by o něm vyprávěl celé hodiny, rád by ostatním Rapanai sdělil vše, co se od něj naučil o světě "tam za pralesem", ale nedostal k tomu příležitost. 

Usadil se u bahnitého jezírka, ze kterého právě pomalu vycházela samice Ombeho s drobným, asi měsíčním mládětem. Obě zvířata si líně protáhla své dlouhé krky, otřepala ze sebe bahno, a vydala se líně do hlubin džungle s cílem najít nějaké zelené listí k obědu. R'shakk pohlížel do kalné vody, a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Byl nazlobený na Vládce. Ale přemýšlel i o lidském druhu. O tom, proč spolu někteří lidé válčí. Proč se prý někteří lidé vzájemně nenávidějí. Donedávna tomu nedokázal porozumět, nepoznal totiž hněv. Jen to, že si na chvilku připadal zrazen, zarylo do jeho srdce první jizvičku. Cítili se tak nějak, jen mnohem hůř, předkové Rapanai? Ti, co spolu válčili? Cítí se podobně i lidé? Vedou mezi sebou konflikty, protože spolu nesouhlasí, protože se vzájemně nenávidějí a chtějí jeden druhého vyhladit? 

Co vlastně cítíš, R'shakku? Chtěl by ses Vládci pomstít za to, že tě tak trochu zradil? Co je to za myšlenku, která se poprvé zrodila v tvé hlavě? 

R'shakk to po chvíli nechal být. Byl až příliš zaujat krásou pralesa. Volání Kre'lů, houkání dospělých Ombů z jeho nejtemnějších hlubin, vítr pohrávající si s krásně zeleným listovím... To byl R'shakkův život! Mít v sobě zlobu, to R'shakkovi nesedělo. Ne, R'shakk nikdy nebude dychtit po pomstě.


Poručíka Ngoye čekalo ve vojenském táboře velké překvapení. Před stanem kapitána Stevense ležela mrtvola asi metr dlouhého šupinatého tvora, nejspíše plaza, s dlouhými zadními končetinami, drobnýma rukama a tupým ocasem. Hlavička byla k tělu připojena jen tenkou tkání.
"Tohle zastřelil Awax," řekl mu kapitán, "docela zajímavé zvíře, že?"
"C'était un bon coup," zachechtal se ten snědý chlapík, který si před mrtvolku šupináče sedl a prstem ukázal směr kulky, jež pronikla jeho krkem.
"A v pralese se pohybujou Mbielu-mbielu-mbielu," zakýval hlavou Stevens, "to jsou mi věci. Slyšeli jste někdy o takzvaných kryptidech, pánové?"
"Záhadná zvířata, dosud nepopsaná seriózní vědou," řekl na to Ngoy.
"Přesně tak," odpověděl Stevens, "a zdá se, že les je jich plný."
"Už to tak vypadá."
Před Ngoye se postavilo několik dalších vojáků.
"Tak co jsi v tom pralese viděl ty, Claude? Proč ses tam tak zdržoval? A chci pravý důvod," řekl Stevens.
Ngoy se zdál být v klidu. Jen v hloubi mysli jej děsilo, že ho teď vyzvídal kapitán s několika vojíny, jež před jeho sprostými poznámkami ještě před pár dny chránil právě on.
"Trochu jsem se tam ztratil," odpověděl klidně, "to je všechno. Kromě Mbielu-mbielu-mbielu jsem nic dalšího neviděl."
Kapitán si ho prohlédl, jako by mu nevěřil.

Pak poplácal Awaxovi po rameni. "Zabal tu mrtvolu," řekl tiše, "odveze se někomu do muzea."
"Quoi?" zeptal se nechápavě Awax.
"Sakra!" rozčilil se Stevens a kopl ho do hýždě. "Claude, řekni mu to ve franině! Idiotovi jednomu!"
V tu chvíli se zase všichni vojíni dali na Ngoyovu stranu.
"Il est un idiot. Personne d'autre," řekl Tianet tiše Awaxovi, a pomohl mu zastřeleného plaza zabalit.
Ngoy jen zakýval hlavou a poodešel.

Jen pár minut na to se k němu vrátil Stevens.
"Žádné stopy po gabonských vojácích," řekl poručíkovi, "což je dobře. Tahle operace by byla marná... Ale napadlo mě, Claude, že bychom mohli zkusit štěstí."
Ngoy se na něj překvapeně podíval.
"Co takhle postřílet víc těch vzácných pralesích živočichů a odnést je někam, kde by se dali zkoumat? Dostaneme za to spoustu peněz," usmíval se kapitán.
Poručík nic neříkal. Jen na kapitána nechápavě hleděl.
"Přece jenom asi máš nějaké tajemství, co, Claude?" pousmál se Stevens. "Beru skvadru chlapů do pralesa. Vydáme se k těm velkým stegozvířatům a zkusíme si pohrát s jejich mláďátky."

I v poručíku Claudu Ngoyovi se v tu chvíli objevila zloba. Dokonale ji skryl, ale necítil se příliš dobře. Když Stevens řekl něco takového, dokonale Ngoyovi prozradil, kým je. Nejen voják, ale i chladnokrevný zabiják. Náhlý objev tajemných tvorů, o kterých lidský druh bájil po celá desetiletí, uprostřed konžského deštného pralesa, z něj musel udělat šílence!


Štreka džunglí zabrala Stevensovi a sedmi dalším lidem, kteří mu věřili více než zbylých několik desítek, stále více nakloněných Ngoyovi, několik hodin. Bezvýsledně přeskakovali špinavé potůčky, sekali mačetami po každé liáně, která se jim postavila do cesty... Avšak z hledaných tvorů nenalezli jedinou šupinu, jedinou stopu... 

Namířil Vládce ostatním Rapanai, aby se nevydávali do pralesa, zatímco jím slídí skupinka roztodivně smýšlejících dvounohých holých stromolezců oděných ve zvláštních šatech? Nejspíše ne. Po pěti hodinách útrap v džungli zahlédl jeden z vojínů pohyb za křoviskem. Vystřelil z pušky. Hlasitá rána vyděsila loveckou tlupu Rapanai, a ti se na chvíli zjevili přímo před zhruba stejně poděšenými lidmi. Ti na Stevensův příkaz začali okamžitě pálit, nebylo jim to však nic platné. Kulky prolétávaly těly Rapanai, aniž by jim ublížily. Vojáci se okamžitě dali na útěk. 

Těžko říci, zda se tato skupina Rapanai doslechla o R'shakkově objevu. Zda o něm bylo něco sděleno obyvatelům osady. Ale jedno bylo jasné; tito jedinci nebyli jako R'shakk. To, co se hýbalo, co žilo, jej fascinovalo - ale pro ně to byla kořist. Rozehnali se po lidech, někteří se rozpustili na tisíce praménků slizu, a těmi pak obalili nohy panikařících vojáků. V tu chvíli se stalo něco nečekaného. Když největší Rapanai rozpůlil jediným seknutím ruky Stevensovu pušku a přitiskl ho svým sliznatým tělem ke stromu, a natáhl k jeho obličeji ostrý oštěp, sáhl vystrašený kapitán do kapsy a aniž by o tom uvažoval, vytáhl z ní zapalovač. Stačil nahodit plamen, pak mu zapalovač vypadl z ruky. Hrot oštěpu se již blížil k jeho tváři, když tu náhle začal lovec řvát. Jeho tělo se ocitlo ve strašlivé agonii. Pustil Stevense, a ten se dal na útěk. Ostatní Rapanai nechali lidi jít, nebo spíše utíkat, a přiblížili se ke svému druhovi. Nemohli mu ale nijak pomoci! Ohnivé plameny jej rychle pojídaly. Po několika desítkách vteřin bylo po všem. Zbyla tu z něj jen hromádka popela. Nato se ozval strašlivý hrom, a začalo konečně pršet. Velké dešťové kapky ten popel úplně rozmočily. První mrtvý Rapanai za několik posledních stovek let! 

Pokračování příště...

______

Překlad dialogů:
"Mám přítele!"
"Nový druh! Nazývá se Homo sapiens!"
"Nový druh? Homo sapiens? Jakto [že je tady]?"
"Přišel. Zdaleka. Připutoval z dáli."

"Co jste mi provedli?"

Překlad z francouzštiny:
"Byla to dobrá střela."
"Co?"

úterý 17. září 2019

Claude Ngoy Origins - 3. část - Setkání s člověkem

Nemohli zcela popsat, oč mělo jít. Blábolili jen něco o obrovském zvířeti, kterého našli v džungli. Ten rozvážný "člověk", poručík Ngoy, jak mu říkali, pomalu vstal a šel za nimi. Nebyl u vytržení, na rozdíl od nich. Měl důstojný výraz v obličeji, chápal je, ale nevypadal příliš nadšeně. Možná si myslel, že ti ostatní "lidé" nalezli jen něco, co už někdy v životě viděl. Teprve, když ho zavedli hlouběji do pralesa, ožil. Z dálky uslyšel hučení, které ho děsilo a fascinovalo zároveň.

R'shakk si všiml, jak se mu začaly třást ruce. Nechtěl to na sobě nechat zdát, a proto je schoval za záda. Pak ti další "lidé" rozhrnuli křoviska, a poručíku Ngoyovi se nabídl pohled na mladistvého Qlyra, dlouhého asi čtyři metry. Spokojeně trhal listí kapradin a nahlas zíval. Zpoza něj vyšla přibližně stejně stará samice, jen o trošku menší, a otřela se o jeho bok. Samec se malinko naštval, a pokusil se ji klovnout zobanem do krku, ale v poslední chvíli od toho upustil, a v čelistech sklapnul jen vzduch. R'shakka napadlo, že tito Qlyrové možná byli sourozenci, a že nedávno dospěli, a samec už si možná neváží pozornosti své sestry, jež mu byla stále na blízku.

Pohled na Qlyry R'shakka nadchl. Připadali mu tak majestátní. Nemyslel na ně, tak jako jiní Rapanai, jako na potravu. Ovšem jakkoliv úžasný pohled na Qlyry byl, nedal se srovnat s pohledem na ty zvláštně oblečené dvounožce, které R'shakk už celé hodiny sledoval. A teď, když se "lidé" setkali tváří v tvář s Qlyry, chovali se jako nikdy předtím. R'shakk poznal jednu z mála lidských emocí, které nerozuměl. Byla to panika. Avšak jediný, ze kterého vycházela, byl poručík Ngoy. Nedokázal uvěřit tomu, co před sebou viděl.

"To není možné! Tohle není možné!!!" vykřikl.
"Ils vivent. Ils sont là," usmál se tajemně tmavý holohlavý "člověk", který stál nalevo od něj.
"Celá léta jsem strávil v pralesích Konga," povzdychl poručík, "a poslouchal pohádky o Mbielu-mbielu-mbielu, zvířeti se střechou na zádech. A myslel jsem si, že neexistuje! A teď, když se poprvé v životě ocitnu v Gabonu, vidím ho na vlastní oči. Úplně jako ho všichni ti blázniví domorodci popisovali! Velká šupinatá ještěrka s ostny na ocase a pláty na zádech..."
"Un dinosaure," poznamenal jeho kolega.
"Oui, un dinosaure," odpověděl poručík.

Ačkoliv Qlyrové přišli R'shakkovi vždy velice zajímaví, nedokázal pochopit, proč naň poručík Ngoy a jeho "lidé" hledí s takovým překvapením, zděšením i úžasem zároveň. Chápal však, že se možná s Qlyrem nikdy nesetkali. Mohli být z úplně jiného prostředí. Možná v takovém prostředí Qlyrové nežili. R'shakk se o jiných přírodních prostředí učil mnohé ve škole. Vzpomínal nyní na to, jak mu jeho učitel vyprávěl o nekonečné zemi písku tam daleko na severu. Učitel ho o kamenitých a písečných pruzích země, sousedících s obrovskými, vlnícími se plochami slané vody. R'shakk se počal domnívat, že "lidé" pocházejí právě odtamtud. Připadali mu tak nešikovní a křehcí. Třeba přišli z vody, ve které jim vypečené rybky plavou přímo do úst, a teď vydali se prozkoumat les, ve kterém se jim příliš nedaří, myslel si.

R'shakk nemohl tušit, že lidský druh za posledních několik tisíc let zkrotil divokou přírodu po celé planetě. A že na začátku tohoto století dobyl i její nejzazší a nejhostinnější kouty - severní i jižní pól, a nejvyšší horu světa. Psal se červenec 1980. Zatímco pro Rapanai to byl pouze 3095. kryy, jakási obdoba roku, pro člověka to bylo období velmi důležité. Byl to vstup do nového desetiletí, které mělo být desetiletím změn.


"Musím si do tábora dojít pro fotoaparát," řekl poručík, "vy běžte napřed. Já se tu u Mbielu-mbielu-mbielu ještě chvilku zdržím. Je to tak nádherný pocit, obdivovat tak pozoruhodného tvora."
Všechen jeho strach se vytratil. R'shakk se k němu dostal na vzdálenost pouhých deseti metrů, a zpoza křovin jej sledoval, jak se nad těmi překrásnými, mírnými býložravci nadšeně rozplývá.

Tolik mu někoho připomínal! Připomínal mu sebe samotného. Žádní z těch "lidí", nebyli takoví, jako poručík Ngoy. Porozuměl mu. Díval se na něj jako na zvláštní, "lidskou" verzi Rapanai, nikoliv jako na zvláštního, podivně se chovajícího stromolezce bez chlupů z moře! Zachtělo se mu zjistit o něm víc, přiblížit se k němu a důkladně ho prozkoumat. Za svůj život se R'shakk dostal do kontaktu již s mnoha rozličnými obyvateli pralesa, a neviděl důvod v tom, aby nezkusil navázat kontakt s nově příchozím druhem.

"Je z průzkumu unavený, stejně jako já," ozvalo se z R'shakkova hrdla, zatímco byl schován mezi keři. Sledoval se zájmem jeho reakci.
"Kdo to byl?!" vykřikl poručík.
R'shakk opatrně rozhrnul křoviny a stanul čelem poručíkovým zádům. Ten se opatrně otočil, zatímco sahal po pistoli. Ta jediná věta, kterou uslyšel již podruhé, a navíc ve svém hlase! Kdyby R'shakk věděl, čím vším si poručík musel projít, jistě by ho radši opakováním té samé věty neděsil, a nenutil myslet si, že začíná mít halucinace.
Ve chvíli, kdy se poručík otočil na R'shakka, hrůzou se na jeho spáncích vyjevily velké žíly. Sáhl po zvláštní černé věci na opasku, a vytáhl ji. Prst měl položený na spoušti, neodvažoval se jej však zmáčknout. R'shakk v tom předmětu uviděl jakousi podobnost větším zbraním s dřevěným držadlem a podobnou, jen trochu větší spouští, kterou hlídka z tábora v noci skolila Cusu.
"Lidi," řekl pomalu R'shakk Ngoyovým hlasem, a ukázal na něj. Poručík na něj pořád vyjeveně hleděl, ale nakonec mírně pokýval hlavou. Bylo to zvláštní gesto, jež Rapanai nikdy nepoužívali. Avšak R'shakk jej pochopil. Značilo souhlas.
Rozhodl se k poručíkovi přijít a dotknout se ho. Ten na něj stále mířil tou drobnou zbraní, ale jakkoliv nepohodlně se cítil, instinkt mu tvrdil, že mu ten podivný, sliznatý tvor, který se právě vynořil z pralesa, nechce ublížit.
R'shakk se prsty pravé přední končetiny dotkl jeho obličeje, a pak přímo před poručíkem její vzhled pomalu změnil. Nestálé molekuly jeho buněk obdržely signál z mozku - získaly tvar a barvu poručíkovy kůže. R'shakk se s úsměvem podíval na proměněnou končetinu, a znovu jí ukázal na zděšeného muže.
"Lidi," řekl jemně.

Poručík Ngoy zasunul zbraň zpět do pouzdra na opasku a také pomalu natáhl k R'shakkovi ruku. Uvědomil si, že mu tato bizarní dvounohá příšera neublíží. Byl pln obav, ovšem zároveň se v něm probudila touha blíže si ji prohlédnout. Ještě před chvílí si nemyslel, že se setká s tím, co nazýval "Mbielu-mbielu-mbielu", a hned potom tu osaměl s tím nejpodivnějším živočichem, jakého si jen mohl představit.
"Co jsi zač?" zeptal se. R'shakk položil hlavu na stranu, a díval se mu do očí. Pochopil, co mu "člověk" říkal. Chtěl něco vědět. Ptal se, čím R'shakk je.
"Rapanai. R'shakk," zazvučelo jeho hrdlo.
Poručík Ngoy zvedl obočí. "Ty umíš mluvit? Rozumíš mi? Co znamená to Rapanai? Jsi to ty?"
Tentokrát na něj R'shakk jen nepochopeně hleděl.
"Lidi," řekl pohotově Ngoy a ukázal na svou hruď.
"Rapanai," R'shakk udělal to samé a zmínil svůj druh.
"Já jsem Claude Ngoy. Poručík konžské armády," představil se "člověk".
"Já jsem R'shakk," řekl mladý Rapanai úplně stejným hlasem, jako poručík, takže první dvě slova v podstatě zněla jako ozvěna.
"Umíš napodobovat lidský hlas?" zeptal se poručík, načež se na něj R'shakk opět jen nechápavě díval. Některé z jeho otázek pochopit dokázal, když si prohlížel jeho obličej. Avšak některé stahy mimických svalů rozpoznat nedokázal. R'shakk ani neuvažoval, jako "člověk", a nemohl vědět, po čem se jeho nový společník ptá.
"Qlyr," řekl nakonec R'shakk a ukázal na obrovské býložravé plazy s pětiúhelníkovitými pláty na zádech.
"Qlyr? V mém jazyce je to Mbielu-mbielu-mbielu," odpověděl Ngoy.
"Mbie," řekl R'shakk a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Z jeho hrdla vyšlo něco, co se podobalo smíchu.
"Mbie? Ty se směješ tomu slovu?"
"Mbie," řekl znovu R'shakk a ukázal na hromadu trusu, která se tyčila do výšky asi jednoho a půl metru za dospělým Qlyrem.
"No jasně," pousmál se poručík Ngoy, nyní již zcela sebevědomý, důstojný jako vždy předtím.
"Jasně," zopakoval to slovo R'shakk. "Kapitán Stevens?"
"Tys nás sledoval? Odkud znáš to jméno? To je můj nadřízený," zasmál se poručík Ngoy.
R'shakk opět nevěděl, jak na tato slova reagovat, a tak jen zopakoval "nadřízený."
"Pěkný vydřiduch to je. Vede mě a mé muže. Ke mě má ale aspoň respekt. K nim ne," řekl Ngoy. R'shakk pochopil, že mluvil právě o kapitánu Stevensovi.

Slunce vystoupalo nejvýš. Jeho spalující paprsky pronikly otvory mezi hustě porostlými větvemi pralesních velikánů, a jako bijící hodiny tak životu oznámily pravé poledne. A ti dva podivní, zcela odlišní tvorové, Rapanai a člověk, spolu seděli ve skrytu listí dvacetimetrového kapoku, a domlouvali se spolu. Uběhlo už mnoho hodin od chvíle, kdy se R'shakk rozhodl seznámit se s poručíkem Ngoyem! Oba zapomněli na zbytek světa. Prožívali nejúžasnější část svého života. A při tom brebentění si už přestali uvědomovat, že jsou zástupci dvou velice odlišných druhů.


Mladý Rapanai byl velice učenlivý. Za těch pár hodin se naučil napodobovat Ngoyův hlas i výrazivo. Zvláště pak porozuměl jeho jazyku, a když si uvědomil, že tento člověk se o něj také zajímá, nebál se klást mu otázky a odpovídat zase na ty jeho.
"Takže vy jste Rapanai. Obyvatelé džungle. A žili jste tu po tisíce let, aniž bychom my, lidé, o vás věděli," zasmál se Ngoy.
"A my zase nevěděli o lidech. Já nikdy neslyšel o lidech. Já myslel si, že lidé přišli z moře," odpověděl rychle R'shakk.
"Kéž by lidé mohli žít v moři," smál se Ngoy, "žijí všude jinde, jen ne ve vodě. A většina lidí taky nežije na stromech, na rozdíl od našich příbuzných, šimpanzů."
"Říkáme jim stromolezci v našem jazyce."
"Takže naše druhy se vůbec neznají. Já jsem prvním člověkem, který kdy potkal Rapanai... A to ani nejsem domorodec! Jak překvapivé."
"Odkud je Claude Ngoy?"
"Z Konga. Jsem voják. Všichni jsme vojáci. Před čtrnácti dny jsme odtáhli do Gabonu na vojenskou misi. Tyhle dva státy spolu nikdy nic moc neměly, ale teď se v Kongu objevily zprávy o tom, že se v Gabonu připravuje vojenské obsazení naší země. Nevěřím tomu, ale jako voják musím plnit rozkazy. Vyslali nás sem do pralesa, abychom zjistili, zda už jím táhnou jejich vojáci. Samozřejmě tu žádní nejsou. Naprostá ztráta času... Nebýt tebe, R'shakku, a nebýt Mbielu-mbielu-mbielu, dnes bych se tu v tom parnu k smrti unudil."
"Kongo? Gabon? Zvláštní jména."
"To jsou státy. To nemáte, co? Taková lidská věc. Jo, pořád lepší, než když do roku 1960 oba měla v hrsti Francie..."
"Rok 1960 musel být dávno."
"Heh, ne zas tak dávno. Byl jsem tehdy patnáctiletej spratek z Kinshasy. Pamatuju si tu dobu, jako by to bylo včera. Pamatuju si, jak lidi jásali, když přišlo období nezávislosti. Rok 1960 pro byl pro Afriku velkým rokem."
"Afrika je ta velká země?"
"Afrika je kontinent, na kterém žijeme."
"Předkové Rapanai kdysi žili všude v Africe. Všude po světě."
"No vida. A lidská věda to ještě neodhalila."
"Teď rok co? Ne 1960?"
"Teď je rok 1980... Čeká nás zvláštní období."
"Takže vy ve válce?"
"My? Já ne, ale ostatní chlapi, co jsou tu se mnou, asi ano. Lidé jsou tak zvláštní druh. Každý je jiný. Ti, co jsou zapálenými válečníky, berou všechno jako výzvu. Objeví se zpráva o možném převratu, a všichni začnou chtít bojovat. Já to tak nevidím."

Náhle se ozvaly kroky. Poručík Ngoy se mírně dotkl R'shakkova ramena. "Nechtěl by ses ztratit?" zeptal se ho.
R'shakk se rozplynul na tisíce malých praménků. V tu chvíli se zpoza křovisek vynořil kapitán Stevens.
"Co ty tady sedíš a povídáš si pro sebe? A ještě tak hanebně! Tohle je válka, Claude! Ne dovolená! Chlapi mi v táboře řekli, že našli Mbielu-mbielu-mbielu. Pěkné potvory, viděl jsem jich celé stádečko! Měli bychom je všechny vystřílet! Zvedej se, a maž zpátky do tábora. Čekáme tam na tebe celé hodiny! Mysleli jsme, že se ti tu něco stalo!" řval naštvaně Stevens.
"Jenom si odskočím," usmál se poručík a schoval se za strom. Kapitán Stevens znechuceně máchl rukou, a zase odešel.
V tu chvíli se R'shakk zase zhmotnil před svým novým přítelem.
"Slyšel jsi ho? Nejraději by vystřílel Mbielu-mbielu-mbielu. Takhle kapitán Stevens vidí vše živé. Vše může být zničeno! Nechtěl jsem proto, aby tě tu uviděl."
"Střílení je to, když z vašich zbraní něco létá a zabíjí to?"
"Samozřejmě! Vytáhl by pistoli, to je ta černá věc, co mám na opasku, nebo by nabil pušku, to je ta velká věc s dřevěnou pažbou, a střelil by tě!"
R'shakk se pousmál. Natáhl přední končetinu jako chapadlo a vytáhl z Ngoyova pouzdra pistoli, namířil ji na sebe a pak přes jeho náhlý protest zmáčknul spoušť. Kulka se zaryla do R'shakkova měkkého těla, a pak z něj vyskočila, aniž by byl poraněn.
"Jak jsi to udělal?! Vy jste nezničitelní? Tos mi tím chtěl ukázat?!"
"Mě by nikdo zastřelit nedokázal. Rapanai jsou, jak říkáš, nezničitelní," usmál se R'shakk. Pak se v jeho hlavě objevila děsivá myšlenka. Existuje přece jen způsob, jak zničit tělo Rapanai. O tom se však nezmínil. Jinak ovšem neztrácel k Ngoyovi důvěru.
Ten se dal pomalu na odchod. "Jsi úžasný, R'shakku. Jsem moc rád, že jsme se seznámili," řekl s příjemným úsměvem na tváři, "doufám, že se ještě uvidíme. Naše skvadra se v těchto lesích bude během příštích pár dnů stále pohybovat. Nepřestávej jít za námi!"

Nato se R'shakk rozpustil, a vydal se zpět do osady. Chtěl každému oznámit, že na několik hodin navázal kontakt s člověkem, nově příchozím do jím dosud neprozkoumaných hlubin konžského deštného pralesa. Zároveň se však těšil na to, až poručíka Clauda Ngoye znovu vyhledá, a dozví se od něj víc...

Pokračování příště...

_____

Překlad z francouzštiny:
"Žijí. Jsou tady."

"Dinosaurus."
"Ano, dinosaurus."

středa 11. září 2019

Claude Ngoy Origins - 2. část - Vetřelci v ráji

V bahnitém jezírku mezi zelenými křovisky se válel obojživelný dlouhokrk, kterého R'shakk stopoval. V jazyce Rapanai byl znám jako Ombe. Pohodlně ležel ve své teplounké lázni, protahoval si sloupovité končetiny, a hlavu, nesenou na možná tři metry dlouhém krku, udržoval nad zemí. Na R'shakka se jen na chvilku podíval. V jeho očích se zaleskly pocity zděšení i klidu. Při pohledu na Rapanai si Ombe uvědomil, že právě stanul tváří v tvář nejmocnějšímu tvoru pralesa. Kdyby po tom nezralý, zvědavý lovec zatoužil, mohl by užitím jakéhokoliv ostrého nástroje Ombeho zabít. Ve chvíli, kdy Ombeo oči přeletěly R'shakkovo tělo, a jeho holé ruce, uklidnil se. Tento Rapanai určitě nevyšel do pralesa na lov. Neměl u sebe nic, co by obojživelnému obru mohlo ublížit. V momentě, kdy si to jeho malý, jinak nepříliš výkonný mozek uvědomil, Ombe se uklidnil a položil celý dlouhý krk i s hlavou do vody. Položil je tak, aby mu nozdry čněly těsně nad vodní hladinou, a aby tedy mohl dýchat. Jak tam tak strnule ležel, úplně splynul s okolním prostředím. Hnědavá, šupinatá kůže s velkým silným pancířem na zádech se malým zázrakem smísila s obdobně zbarvenou vodou jezírka, a Ombe se stal prakticky neviditelným.

R'shakk by mohl obdivovat celé hodiny. Tvorové jako Ombe nebo Qlyr jej nesmírně fascinovali. V hodinách historie a přírodopisu se o nich mladí Rapanai vždy učili, ale vidět je na vlastní oči bylo něco úplně jiného. Kéž by tak R'shakk mohl strávit zbytek života v těchto lesích! Přemýšlel o tom, že se stane pouhým lovcem. Že bude tyto pralesy pročesávat a setkávat se s jeho úžasnými tvory. Anebo se nemusí stát lovcem. Může se stát učitel přírodopisu, a předávat své prakticky získané poznatky o těchto tvorech dalším generacím Rapanai! Jeho hlavou prolétávaly mnohé myšlenky, jedna krásnější než druhá. Rodil se v ní sen, který si už teď chtěl splnit. Protínal svýma sliznatýma rukama křoviny s malými červenými bobulkami, z jejichž syté rudé barvy ho až pálila očka. Pár si jich pro sebe natrhal a spolkl je. Chutnaly tak skvěle. Jako mladý nic takového nepoznal. Proč museli být mladí vysocí Rapanai jako on drženi v osadě po prvních pětadvacet let života, aniž by poznali ten pravý svět, totiž prales tam venku? Nechápal to. Tady si připadal jako v ráji. Pár bobulek natrhal i Ombemu, a hodil mu je do vody. Doufal, že si velký dlouhokrk všimne jeho malé pozornosti, ale Ombe se ani nepohnul. Dokonce ani neodfrkl z nozder. R'shakk se rychle otočil a upaloval zpět do pralesa. Na Ombeho ve chvíli zapomněl, jelikož jeho bystrá žlutá očka upoutal pohyb v koruně dvacetimetrové guibourtie. Zrovna z ní totiž slétl párek Kre'lů, malých osrstěných létavců s bíle zbarvenou, velkou hlavou, která připomínala sluncem zbělenou lebku. Kre'lové byli velice hluční a darebáčtí, a Rapanai o nich říkali, že jejich maso je naprosto nechutné. Ale R'shakkovi se nechutní nezdáli. Pár Kre'lů si spolu hrál, ten větší se předváděl tomu menšímu, který o něj nejevil žádný zájem. A tak ten větší pořád dotíral, až nakonec toho menšího zahnal. Přitom však nepůsobil agresivně. R'shakka napadlo, že to musel být samec dvořící se samici. V očích Rapanai bylo takové chování důkazem nižšího stupně vývoje. Pokud druh potřebuje ke svému zachování dva jedince, je považován za nižší faunu. Tato slova, která nejspíše v jedné z hodin přírodopisu vyřkl jeho učitel, právě prošla R'shakkovou myslí.

Mladý Rapanai o tom na chvíli zapřemýšlel. Co kdyby všichni Kre'lové vymřeli až na jednoho? Co by ten poslední jedinec zmohl? Svůj druh by už nezachránil. Ale kdyby se Rapanai ocitli na samém pokraji vyhynutí, kdyby zbyl jen jeden jedinec, i přirozeným procesem, i bez pomoci rozdělovací komory, by v průběhu pár hodin dal vzniknout dalšímu jedinci. A ten by možná o nějakých pětadvacet let později učinil to samé, avšak do té doby by se onen původní Rapanai rozdělil ještě nesčetněkrát. Toto bylo poprvé, co R'shakk zauvažoval nad něčím vskutku děsivým, aniž by si to uvědomil. Jaké by to bylo, kdyby z Rapanai zbyl pouze jeden exemplář? Než si na takovou otázku mohl R'shakk odpovědět, vrátily se jeho oči zpět na lesní půdu. Mezi mokrými listy se v blátě leskla řada stop vyplněných drobnými čtverečky. Přesně to jej sem přivedlo. R'shakk si vzpomněl, že tyto stopy taktéž sledoval, a protože právě zjistil, kam přesně míří, rozhodl se za nimi dále jít.


Nad džunglí padla tma. Z jejího nitra se ozývaly všelijaké hrůzu budící zvuky. Noční zvířata spolu komunikovala na velké vzdálenosti užitím jazyka složeného z dlouhého hvízdání, kvíkání, pípání, postupně sílícího zpěvu či syčení. Ti, pro které byla noc dobou spánku, se už uložili, jako Ombe, který nejspíše usnul při své bažinné koupeli. Rapanai ale byli aktivní v noci, stejně jako ve dne. R'shakkovi se dokonce zdálo, že po tmě vidí ještě lépe než za denního světla. Jinak svislé zorničky se mu po setmění značně rozšířily, aby pochytily i nejmenší světelný paprsek, vysílaný k Zemi v nočních hodinách pomocníkem Slunce, Měsícem. Stopní řada se teď před ním vinula jako hezká skládanka. Už několik metrů před sebou viděl všechny jeji součásti. Stopy musely být jen pár hodin čerstvé. Po několika hodinách jejich sledování, jež se zdálo být poměrně monotónním, se k nim přidala další stopní řada. R'shakk teď následoval dva jedince onoho zvláštního, neznámého druhu. Druhý exemplář musel v ruce nést něco velkého a ostrého. Všechny liány a větve, které se mu a tedy i jeho společníkovi postavily v cestě, byly zpřetrhány a rozsekány. Tomu se R'shakk velmi podivil. Existuje snad tvor, který jen při obyčejné procházce mění prostředí kolem sebe? Kdyby nic jiného, upozorňovalo to na to, že živočichové, které stopoval, nebyli na lovu. Možná nebyli příliš nebezpeční.

Z hloubi pralesa se zničehonic ozval zvláštní zvuk. Byl ostrý a hrubý. R'shakk si opět vzpomněl na chlupatá stromová zvířata, která občas pobíhají po větvích stromů. Hlas těch nových tvorů se jim trochu podobal, ale byl výraznější. Po pár minutách dorazil zvědavý Rapanai na maličkou, sotva třicet metrů dlouhou mýtinku. Byla obehnána kmeny padlých stromů, jež sloužily jako přirozená ohrada. Za ní sedělo u pořádné vatry jedenáct těch nově příchozích. R'shakk se pousmál. Vypadali tak zranitelně! Většina jich měla tmavou kůži, jen jeden byl bílý, a na ostatní neustále hrubě pokřikoval. Právě ten připadal R'shakkovi nejzranitelnější. Ale ti černí chlapíci kolem něj běhali, jako kdyby to byl jejich velitel. Napadlo ho, že jím nejspíš byl. A asi to umocňovala ta velká zlatá hvězda, již měl připnutu na levém prsu zeleného kabátu. Tak či tak, všichni ti tvorové byli oblečeni v zelených hadrech, a to R'shakkovi přišlo nejvtipnější. Pousmíval se i nad jejich vtipnými zelenými čapkami. Když se podíval za vatru, uviděl desítky a desítky dalších, velmi podobných exemplářů. Seděli namačkáni k sobě, vypadali strašně unaveně, a srkali polévku s omlácených kastrolů. A každý z nich měl po ruce podlouhlou věc s dřevěnou rukojetí. Byla to snad zbraň? Nebo to nosili jen tak na okrasu? V každém případě, soudil R'shakk, to nebylo ostré, a nezdálo se, že by to mohlo způsobit velké zranění. Tohle určitě nebyli lovci.


R'shakk namířil svůj zrak zpět na řadu stop, a pak přejel očima k jedinci, u kterého řada končila. Tento exemplář se ze svého místa, tedy hned u ohně, nepohnul celé hodiny. S pomocí kovového předmětu nabíral z kastrolu polévku a pomalu si ji vychutnával. Velmi se však lekl, když ten běloch náhle vyskočil k nově příchozímu černému chlapíkovi, a něco na něj zařval.
"Imbécile! Vous ne pouvez pas en obtenir plus!" vztekal se a ukazoval na hrnec s polévkou nad ohněm.
"Kapitáne Stevensi," ozval se rozvážný hlas R'shakkova sledovaného exempláře, "nechte mu dát si ještě porci."
Po těchto slovech si mladý černoch nabral ještě trochu polévky, a zalezl zpět mezi ostatní.
"Je z průzkumu unavený, stejně jako já," dodal.
"Tak máte na průzkum chodit sám, Claude. A ne brát s sebou tyhle neschopné vojíny," štěkl běloch.

R'shakk je se zájmem pozoroval a snažil se porozumět tomu, co se právě stalo. Jak se tak na ně díval a poslouchal je, měnily se nestálé molekuly tvořící buňky v jeho krku, až utvořily prototyp hlasivek těchto "pozemních stromolezců". Pak R'shakk po vzoru svého cíle přesně zopakoval několik zvuků.
"Je z průzkumu unavený, stejně jako já," zazvučil nahlas jeho krk, aniž by se pohnula R'shakkova ústa.
Mladý Rapanai však nebyl příliš vzdálen od místa, kde seděli. Velitel skupiny, kapitán Stevens, jak mu říkali, náhle rychle vstal.
"Slyšel jste to, poručíku?" zeptal se svého druha.
"Cela ressemblait à sa voix," řekl znuděně černoch po jeho levici.
"Ale já nic neřekl," bránil se ten chlapík, kterého kapitán Stevens oslovoval jménem Claude, "asi jste unavený, kapitáne, a něco se Vám zdálo. A vy také, Tianete."
"Lidi," řekl kapitán Stevens, a R'shakk si toto slovo zapamatoval, protože jej pochopil jako oslovení všech, a tedy jako slovo, kterým mohl tento zvláštní, nový druh jednoduše popsat, "něco se mi nezdá. Aby se náhodou pralesem netoulali naši nepřátelé. Dávejte v noci pozor. Na hlídku dejte někoho dobrýho!"
"Qu'a t'il dit?" zeptal se ten "člověk" jménem Tianet.
"Přelož jim to do franiny, Claude! Tihle tupouni se nikdy nenaučili anglicky!" zařval kapitán Stevens a ztratil se v davu sobě očividně podřízených jedinců.

Po chvíli si všichni "lidi" v zeleném oblečení začali stavět stany. Něco takového R'shakk moc dobře znal. V mládí několikrát tábořil v něčem podobném na kraji pralesa. Stany "lidí" se mu ale zdály býti velmi neumělými. Tvořila je tenká zelená látka. R'shakk poznal, že taková látka klidně mohla protéci. Nechápal, proč tihle tvorové chtějí spát právě pod něčím takovým. Až na to, že se jeden z nich choval strašně hrubě, a jak to R'shakk pochopil, neměl ke většině ostatních zástupců svého druhu příliš velký respekt, připadali mu "lidi" velice vtipní. Ať už tahle zvířata byla cokoliv, do džungle určitě nepatřila. Nezdáli se tu být doma.

Když dorůstající měsíc vystoupal nejvýše, většina "lidí" tvrdě spala. R'shakk se usadil na větvi stromu hned na okraji mýtinky, a znuděně jejich tábor pozoroval. Trochu zajímaví mu přišli jen dva jedinci, tvořící hlídku. Líně kráčeli podél přirozené bariéry v podobě padlých stromů, a čas od času na sebe něco zašeptali nebo se zasmáli. A pořád u sebe měli ty podivné dlouhé věci s dřevěnou rukojetí. Byly to nakonec opravdu zbraně? R'shakk nedokázal uvěřit, že by něčím takovým mohli "lidi" lovit svou kořist. Nebo snad trhat listí? Ani nevěděl, zda jsou masožraví, býložraví či všežraví.

Ovšem v jednu chvíli vyšla z pralesa Cusa, malé, metrové zvířátko s hnědou srstí a rypáčkem. Hbitě přeskočilo padlý kmen, a rypáček zarylo do mokré zeminy vedle stanu.
Jeden z "lidí" poklepal druhému na rameno.
"Le Potamochère roux," zahihňal se.
Sejmul z ramene svou zbraň, namířil ji na něj, a náhle se ozvala hlučná rána. R'shakk se pořádně vyděsil. Úlekem se mu stáhlo hrdlo.
Z hlavně té věci vyšel kouř, a Cusa, "lidem" známá jako štětkoun, zemřela. R'shakkovi to hned došlo. Tato zbraň zabíjela na dálku. Nejspíše nebylo radno si s ní zahrávat.
Ze stanů okamžitě vyběhlo několik dalších "lidí" a začalo na hlídku řvát. A ti dva se jenom chechtali.

Druhého dne ráno si Cusu opekli nad ohněm. R'shakkovi bylo malého zvířete trochu líto, připadalo mu totiž nevinné a roztomilé. Rapanai nepovažovali Cusu za kořist. Podobně jako Kre'lové, i Cusy údajně nechutnaly dobře. Ale tihle "lidé" zřejmě její maso považovali za pochoutku.
R'shakk si všiml třech "lidí", jež zamířili do pralesa. Pomalu se plížil za nimi. Zajímalo ho, co měli za lubem. Jakmile se před nimi objevil krásný, pestrobarevný pták, začali po něm ze svých zbraní střílet jako splašení. Netrefili se však. R'shakk jen kroutil hlavou. Copak tihle tvorové chtějí zabít všechno, na co narazí? Také nechápal, proč se pořád ohánějí těmi širokými, ostrými noži, a trhají s nimi liány. Každé zvíře, které chce projít pralesem, se přece pěkně sehne! A pokud to jsou lovci, jakože zabíjejí zvířata pro potravu, proč na sebe upozorňují tímto způsobem? R'shakk se opět musel pousmát, když je viděl, jak se snaží hledat v blátě stopy, a jak jim to nejde. Když toto není jejich přirozené prostředí, co tu dělají? Nechápal je.

Ale to, že tu byli v takové ozbrojené skupince, mohlo znamenat jen jedno. R'shakk se v hodinách historie často učil o válkách mezi jednotlivými skupinami Rapanai. V době, kdy byl velký prales ještě širší než dnes, spolu údajně různé osady vedly války. Ale nakonec se smířily, a daly dohromady velkou osadu, jež byla jeho domovem. Bojují takto spolu i "lidi"? Ale pokud jsou ve válce, proč na sebe upozorňují tím, že se prosekávají džunglí a zanechávají za sebou spoušť?

R'shakk se rozpustil na stovky tenkých praménků slizu, a přemístil se k malému potůčku, který si něžně razil cestičku mocnou džunglí. Vodu z něj nabíral ten rozvážný černý chlapík, který se včera zastal svého hladového společníka. Působil jinak, než ti ostatní. V jeho očích byla rozvážnost. R'shakk se nemusel snažit, aby tomu "člověku" porozuměl.
Pozoroval ho ze vzdálenosti deseti metrů, a opět z větve stromu. Rozvážného "člověka" ve vteřině vyrušili ti neúspěšní lovci, za kterými se R'shakk před chvílí plížil.
Jeden z nich promluvil jazykem, jímž se domlouvali jen on a kapitán Stevens: "Poručíku Ngoyi! My jsme v pralese našli něco... incroyable!"

Pokračování příště...

______

Překlad z francouzštiny:
"Hlupáku! Nemůžeš dostat víc!"

"Znělo to jako jeho hlas."

"Co říkal?"

"Štětkoun africký."

pondělí 9. září 2019

Claude Ngoy Origins - 1. část - Rapanai, vládci pralesa

Byly doby, kdy jsem nebyl sám. Byly plné radosti, štěstí, pocitu bezpečí... Ale všechno to skončilo. Odehrálo se to tak rychle. Všechny mi je sebrali. Zůstal jsem jen já... Zapřisáhl jsem se, že své bratry a sestry pomstím. Kam mne touha po pomstě dovedla? To sám nevím. Někdy se sám sebe ptám, proč tohle všechno dělám. Proč se snažím šířit chaos, a proč toužím vyhladit druh, který zničil ten můj. Ale právě tehdy, když začnu pochybovat, vzpomenu si na chvíle toho strašného incidentu. Uvědomím si, co mne naučil... Že ten proradný Homo sapiens se o svůj svět nechce dělit...

Obloha nad hustým africkým pralesem se zahalila černými mračny. Nebesa proťal blesk, ozval se hrom, a ve vteřině začalo pršet. Většina velkých dešťových kapek skončila svou cestu na listech pralesních obrů, tyčících se do výšky čtyřiceti, ba i padesáti metrů. Jen určité množství vody, která proudila z mračen, jako by někdo vyléval konev s průzračně čistou vodou, se vydalo na dobrodružství do nižších pater pralesa. Kdyby dešťové kapky měly oči, spatřily by zde, na spodku džungle, zdající se z výšky býti obyčejnou, věci naprosto neuvěřitelné. Uviděly by obrovské šupinaté plazy s pětiúhelníkovitými pláty na zádech, jak trhají a polykají rostlinnou svačinku. Ohromil by je pohled na hejna osrstěných tvorů s velkou, bílou kůží pokrytou hlavou a koženými membránami napnutými mezi předními a zadními končetinami, jak přelétávají ze stromu na strom v panice, že jim voda ta podivná křídla namočí. A než by dopadly na povrch zdivočelé řeky, jen o kousek by minuly malou šupinatou hlavu na dlouhém krku, trčícím nehybně nad hladinou. Ale potom je tu jeden fakt; dešťové kapky nejsou živé, nemají oči. Ten úžasný ráj živočichů, kteří v ostatních částech světa vyhynuli už před miliony let, zkrátka nemohlo obdivovat nic nového. 

Kdo ví, jak dlouho do západoafrického pralesa nevkročila noha nového, odvážného dobrodruha z živočišné říše. Svět, který téměř všude jinde již nebyl tím, čím býval v době, kdy tito roztodivní ještěři obývali jeho každičký koutek, naň zcela zapomněl. Každý tvor tu žil v izolaci celé desítky milionů let. Některé druhy byly tak dobře přizpůsobeny na život v tomto jen málo se měnícím ekosystému, že evoluce zachovala jejich tvar i velikost. Jiné dostaly od přírody šanci měnit se, zdokonalovat se, a nakonec celý ekosystém ovládnout.

Jeden z nich se vyvinul teprve před pár stovkami tisíc let. Byl to ten nejpodivnější, nejschopnější, nejsilnější, nejinteligentnější a také nejpřizpůsobivější ze všech přírodních výtvorů konžského deštného pralesa. Příroda mu dala velký mozek, dlouhé a chápavé ruce, silné, statné nohy, žlutavé oči se svislou zorničkou, sloužící k dobrému zraku ve tmě, a svítivě zelenou kůži. Po svých předcích zdědil tento tvor prastarou schopnost, kterou možná byli původně vybaveni všichni primitivní živočichové této planety, ale která po miliardách let evoluce života u všech ostatních tvorů vymizela. Totiž schopnost měnit svůj tělesný tvar dle záměru mozku. Tento zázrak přírody vlastnil tělo z nestálých molekul. Bylo vyvinuté, dokonalé, a nepotřebovalo k množení se dalších jedinců. Stovky milionů let žili předkové tohoto druhu v ústraní na celé planetě, ale s měnícím se klimatem během třetihorní éry se stáhli sem, a v ostatním světě po sobě nezanechali jedinou stopu. Na rozdíl od těl ostatních živočichů, jejich těla nemohla fosilizovat. Nedozvěděl se tak o nich druh, který v posledních miléniích začal planetu rapidně měnit. Žili ve svém vlastním ráji, v té stále pravěké divočině, a svých schopností využívali nejen ke svému přežití, ale i k učinění svého života zábavným.

Skupinka velkých šupináčů s pětihrannými deskami na zádech náhle zneklidněla. Zcela neslyšně se zpoza tři metry vysokých křovisek vynořila lovecká tlupa Rapanai, vládců pralesa. V rukou nesli oštěpy s půlmetrovými, lesklými hroty. Sliznatá těla jim pokrývaly kůže ulovených zvířat, zvláště těch s chlupy, tedy savců. Avšak vůdce tlupy byl oblečen v krásně ušitých kalhotách z jemné, šupinaté kůže velkého plaza. Rapanai využili deště, hlučícího o lesní hrabanku, k tomu, aby se k obrovským, prehistorickým netvorům přiblížili a zaútočili na ně. V rychlosti skupinu obklíčili. Předek stádečka, ohromná, sedmimetrová samice, mezi svýma nohama chránila sotva tříměsíční mládě. To v náhlé panice pištělo.
"She-chwa!" ozvalo se z hrdla vůdce lovecké tlupy Rapanai.
"She-chwa ut ulta Qlyr!" reagoval na to další statný slizoun. Vůdce se na něj podíval a hněvem z očividného strachu druha se mu rozšířily zorničky.
"C'oq ut ulta! Ulta Qlyr e'r roor. Oq're yt. She-chwa Qlyr de wreet," řekl mu vůdce.
Ostatní lovci namířili oštěpy na mládě, tak jak to vůdce požadoval. Mírně vystrašený lovec zakýval třikrát hlavou na stranu a udělal to samé.
Samice netvora s deskami na zádech, kterému Rapanai říkali Qlyr, se rozzuřila. Začala dupat, funět, a mávat ocasem se čtyřmi metrovými ostny. Lovci k ní rychle postupovali. V jednu chvíli to už zvíře nevydrželo. Ve strachu o mládě začalo pobíhat ze strany na stranu, a švihalo tlustým ocasem, jenž představoval tak hrozivou zbraň. Lovci se dali na ústup. Samice Qlyra se náhle rozběhla po vůdci, který se před ní rozplynul. Mládě bylo ještě stále pod jejím ocasem, kterým v tu chvíli přestala máchat. Právě v ten moment hodil mírně vyděšený Rapanai svůj oštěp, a ostatní tento krok zopakovali. A byl to poslední krok v jejich lovu. Jen velmi málo chráněné mládě bylo několikrát propíchnuto skrz na skrz. Rapanai se rozpustili. Třesoucí se lovec přiběhl k mrtvolce zvířete, přitáhl si ji k nohám, a také se rozpustil. Velká slizová koule pokryla tělo malého Qlyra, a pak zmizela. Rozplynula se na několik stovek tenkých slizových vlákének. Qlyrové se k sobě shlukli. Mrtvého mláděte jim bylo očividně líto. Nemohli už ale nic dělat. Netušili, že ještě v tuto chvíli je z povzdálí sleduje další Rapanai. Neměl však v úmyslu jim ubližovat. Přišel se sem podívat na lov, a také aby obdivoval Qlyry a všechny tvory, jež se jim podobali.


Tenká slizová vlákénka si vždycky nalezla cestu zpět do hlavní osady Rapanai. Její obyvatelé, několik tisíc posledních, ale radostně žijících zástupců tohoto druhu, zde žilo v dřevěných obydlích, jejichž základy byly svázány liánami a lesklými prstenci. Ti žijící na kraji osady lovce nadšeně přivítali. Jakmile se z pralesa vynořil jedinec, který je při lovu pozoroval, ozval se z davu naštvaný hlas. Vyběhl z něj ošklivý, vrásčitý Rapanai. Chodil shrbeně, a jeho ruce se téměř dotýkaly země. Jeho sehnuté hlavě však dominovaly bystré oči chytrého starce. 
"R'shakk! Weqe ul cleet?! O'qlo!" zařval na mladíka stařec.
R'shakk, tak se ten mladý, zvídavý, ale často toulavý jedinec jmenoval, sklonil hlavu. 
"De e'r o'et mnu," káral ho stařec, učitel. V tu chvíli k němu přistoupil ten ostýchavý lovec, který před chvilkou dal dohromady celistvou mrtvolku Qlyra, jež byla následně odnesena k ohni.
"Ey ne't Ra," zasmál se, a starý Rapanai se také pousmál. "Ey xe Ra," dodal ještě lovec. Pak s úsměvem na tváři odešel.
Mladý R'shakk přistoupil ke svému učiteli a vysvětlil mu, proč předčasně utekl z hodiny historie. Ano, měl se učit se svými mladými společníky. Bylo mu teprve pětadvacet let, v životě Rapanai to byla doba zrání, a právě nyní mohl jeho mozek pochytit více než kdy předtím. Školu si mohli dovolit jen vysocí Rapanai, a R'shakk byl jedním z nich. Nikdy nechápal, proč jeho menší kamarádi nedostali šanci vzdělávat se. Netušil, že jsou jakousi nižší kastou. Ale záviděl jim, že si mohli dělat, co chtěli. Žít divoce v pralese. A záviděl lovcům, včetně toho, z jehož těla vzešel, že v dospělosti mohou běhat po džungli a lovit zvířata, ke kterým mu bylo zakázáno chodit blíž.
R'shakk byl zvídavý, ale chtěl svět kolem sebe zkoumat jinak než z desek a starých spisů svých předchůdců. Učitel se naň usmál a odešel. Chápal to. R'shakk mu jinak dělal radost. Byl bystrý, chytrý, učil se dobře, jen kdyby nebyl tak líný a divoký. Jazyk Rapanai ovládal lépe než většina dospělců. Jazyk totiž procházel mnoha změnami. Stával se opět primitivnějším. Svět Rapanai se radikálně měnil; mozky tak inteligentních jedinců, jako byl R'shakk, byly předurčeny k vývoji technologie. Možná byl R'shakk předurčen k tomu, aby jednou Rapanai obohatil o nové stroje, které by usnadnily jejich život.
Mladíky jako byl on obvykle zajímaly především rozdělovací komory. Jedna se nacházela hned vedle R'shakkovy školy, malé dřevěné chatrče. Byl to velký přístroj, umožňující zralému Rapanai oddělit od sebe část svého těla s nestálými molekulami, a dát tak vzniknout novému jedinci. Právě tam se R'shakk zrodil. Mladí jedinci se o systém těchto komor zajímali proto, aby urychlili jejich vývoj. Každá generace přišla s novou technologií, díky níž bylo množení rychlejší. Před stovkami tisíci lety trvalo jednomu Rapanai, než od sebe oddělil část svého těla, aby vytvořil potomka, celé hodiny. Nová technologie umožňovala, aby celý proces zcela bezbolestně zabral jen pár minut. R'shakk se ale musel hodně učit - počty, historii technologií - aby byl schopen pomoci s urychlením procesu. Už teď ho ale mnohé napadalo. Věděl, jak by mohl svým příbuzným usnadnit život, a proces množení.

Přesto jej to táhlo do lesů. Jeho předek, byť poměrně ostýchavý, v nichž též rád trávil spoustu času. A přitom byl inteligentní takřka tolik co R'shakk. Mladý Rapanai čas od času nedokázal pochopit, proč je zrovna on předurčen brát budoucnost svého druhu do svých rukou.


Už bylo po vyučování. Ostatní Rapanai si spolu horlivě povídali o tom, co se během dne událo, u rožně, na kterém se opékalo tělíčko mladého Qlyra. R'shakk opět odběhl do hloubi pralesa. Zaujaly ho kulaté stopy dalšího stvoření, dlouhokrkého monstra, které trávilo většinu času ve vodě, a vylézalo z ní většinou jen v případě nebezpečí. R'shakk studoval jeho stopy, a hledal příčinu jeho náhlého pohybu. Vystrašil jej snad odpolední liják? Ne, dlouhokrcí obojživelní obři se vody rozhodně nebojí. R'shakk nemohl tuto malou záhadu, nad kterou by každý jiný Rapanai mávl svou sliznatou rukou, vyřešit. Když se začalo stmívat, zahlédl v blátě na kraji řeky řadu stop. Byly docela malé, a velmi odlišné od těch, které spatřil kdy předtím. Připomínaly mu stopy nechutných chlupatých stromolezců, kteří občas lovili své huňaté, ocasaté příbuzné, taktéž žijící na stromech. Ale tyto stopy byly větší, a měly v sobě spoustu drobných čtverečků. R'shakka napadlo, že nalezl stopu něčeho úplně nového. Do pralesa konečně, byť možná jen náhodou, přišel nový druh.

Pokračování příště...

______

Překlad dialogů:
"Mládě!"
"Mládě pod dospělým Qlyrem!"
"Házej pod dospělce! Dospělý Qlyr je naštvaný. Nevšimne si. Mládě Qlyra zabiješ."
___

"R'shakku! Kde jsi byl? Utekls!"
"Ty se musíš učit."
"Je jako já." "Je ze mě."

pondělí 1. července 2019

Vítejte ve světě Clauda Ngoye!

Zdravím všechny své čtenáře!
Více než dva a půl roku jsem pro Vás na blogu Blogorgonopsid psal příběh Lovci kryptidů, pojednávající o týmu lidí, který hledá tajemná zvířata - totiž kryptidy - v různých koutech světa a snaží se je chránit před těmi, kteří je chtějí zneužít pro svůj prospěch či dokonce vyhubit. Některé kapitoly byly lepší, některé zase horší, jak sami můžete posoudit. Lepší byly ty, jejichž psaní jsem si opravdu užíval, horší zase ty, pro které jsem neměl dostatek nápadů. Tak to zkrátka chodí. Přesto mi Lovci kryptidů jakožto autorovi přirostli k srdci. A nejen oni, tedy hlavní protagonisti příběhu, ale také další postavy z jejich světa. Včetně jejich nepřátel - každý nepřítel, každý dobrý "padouch" by měl dle mého míti něco, co z něj činí lidskou bytost. Jakmile pochopíte, proč tato postava dělá to, co dělá (a většinou to podle hrdinů není správné), zjistíte, že má pro to důvod. Darebák, který se snaží ovládnout svět jen proto, že je chamtivý, může být nudný. Ale když tato ambice vychází z nějakého traumatu, ztrácí "padouch" onu jednodimenziálnost a stává se člověkem, jenž může (ale nemusí) být pochopen.

Tak to koneckonců chodí v životě, že ano? Já samotný nevěřím v "koncept zla". Nikdo se nenarodí s ďáblovou duší. I jednání těch nejhorších zločinců je důsledkem nějaké chyby, jež nastala dříve v jejich životě. Dokonce takový obyčejný darebák z vymyšleného příběhu musel v životě zažít něco, co jej přimělo stát se tím, kým se stal.

Jednou ze stále se vracejících postav v Lovcích kryptidů je Claude Ngoy. Gabonská příšera, humanoid, jehož tělo je tvořeno nestálými molekulami. Poslední svého druhu, který byl, jak bylo v příběhu již mnohokrát zmíněno, vyhuben lidmi. Ngoy touží jen po jednom; pomstít se celému lidskému druhu, který je podle něj slabý a nemá právo dominovat světu. Když se poprvé objevil v 6. kapitole 2. série nazvané "Krev v džungli", mohl působit jako klasický dareba bez morálky, schopný zabít kohokoliv. Ovšem jak se postupně ukázalo, za jeho nelidskými činy stála jen touha pomstít svůj vyhubený druh. Zašel dokonce tak daleko, že dal dohromady skupinu lidí, zástupců onoho nenáviděného druhu, a začal si vytvářet armádu kryptidů. A měnil se v konžského důstojníka, aby neprozradil svou totožnost. Na konci 2. série měl být zničen, ovšem ve 3. sérii se vrátil překvapivě jako někdo, kdo se rozhodl pomoci části týmu Lovců kryptidů doslova prchající před zákonem. A přestože lidský druh nenávidí, pomohl Lovcům kryptidů zachránit jej před možnou zkázou v podobě nakažených Chupacaber - na samém konci 3. série.

Ngoyův život je protkán touhou po pomstě, smutkem, hněvem, ale i důležitými otázkami: "Je správné, že dělám to, co dělám?" "Zaslouží si nakonec lidský druh vymřít?" Claude Ngoy je onou postavou, která mění strany ve svůj prospěch. Jednou se zdá být dobrý, jindy zlý. Ve skutečnosti se jen snaží přežít a naplnit své poslání. Někdy je odhodlaný, jindy o svých plánech pochybuje.

Ale kdo vlastně Claude Ngoy je? Proč západoafrická příšera původem z pralesa používá lidské jméno? Jak se Claude Ngoy doopravdy jmenuje? A co konkrétně se jeho druhu kdysi přihodilo?

Tento příběh nám ukáže dosud neznámou historii světa Lovců kryptidů. Vrátí nás o něco dál do minulosti, do doby, kdy se možná většina Lovců ještě ani nenarodila. Je to příběh o nepochopeném jedinci, který po velmi dlouhou dobu bojoval nejen se světem, ale zvláště sám se sebou. O jedinci, jenž se zdá být krutým, ovšem ve skutečnosti se v něm stále skrývá "něco dobrého".

Na rozdíl od prvního spin-off příběhu ze světa Lovců kryptidů - poměrně drsného dobrodružství "Nastasya Savina and Sam Weber - The Cursed Runaways" - budou příběhy o Claudu Ngoyovi snad mnohem kouzelnější. Nebojte, rozhodně v nich budou vystupovat kryptidi. Rozhodně to bude příběh pro všechny!

Doufám, že se Vám na tomto blogu bude líbit, a že se sem budete rádi vracet.

HAAS