R'shakk by mohl obdivovat celé hodiny. Tvorové jako Ombe nebo Qlyr jej nesmírně fascinovali. V hodinách historie a přírodopisu se o nich mladí Rapanai vždy učili, ale vidět je na vlastní oči bylo něco úplně jiného. Kéž by tak R'shakk mohl strávit zbytek života v těchto lesích! Přemýšlel o tom, že se stane pouhým lovcem. Že bude tyto pralesy pročesávat a setkávat se s jeho úžasnými tvory. Anebo se nemusí stát lovcem. Může se stát učitel přírodopisu, a předávat své prakticky získané poznatky o těchto tvorech dalším generacím Rapanai! Jeho hlavou prolétávaly mnohé myšlenky, jedna krásnější než druhá. Rodil se v ní sen, který si už teď chtěl splnit. Protínal svýma sliznatýma rukama křoviny s malými červenými bobulkami, z jejichž syté rudé barvy ho až pálila očka. Pár si jich pro sebe natrhal a spolkl je. Chutnaly tak skvěle. Jako mladý nic takového nepoznal. Proč museli být mladí vysocí Rapanai jako on drženi v osadě po prvních pětadvacet let života, aniž by poznali ten pravý svět, totiž prales tam venku? Nechápal to. Tady si připadal jako v ráji. Pár bobulek natrhal i Ombemu, a hodil mu je do vody. Doufal, že si velký dlouhokrk všimne jeho malé pozornosti, ale Ombe se ani nepohnul. Dokonce ani neodfrkl z nozder. R'shakk se rychle otočil a upaloval zpět do pralesa. Na Ombeho ve chvíli zapomněl, jelikož jeho bystrá žlutá očka upoutal pohyb v koruně dvacetimetrové guibourtie. Zrovna z ní totiž slétl párek Kre'lů, malých osrstěných létavců s bíle zbarvenou, velkou hlavou, která připomínala sluncem zbělenou lebku. Kre'lové byli velice hluční a darebáčtí, a Rapanai o nich říkali, že jejich maso je naprosto nechutné. Ale R'shakkovi se nechutní nezdáli. Pár Kre'lů si spolu hrál, ten větší se předváděl tomu menšímu, který o něj nejevil žádný zájem. A tak ten větší pořád dotíral, až nakonec toho menšího zahnal. Přitom však nepůsobil agresivně. R'shakka napadlo, že to musel být samec dvořící se samici. V očích Rapanai bylo takové chování důkazem nižšího stupně vývoje. Pokud druh potřebuje ke svému zachování dva jedince, je považován za nižší faunu. Tato slova, která nejspíše v jedné z hodin přírodopisu vyřkl jeho učitel, právě prošla R'shakkovou myslí.
Mladý Rapanai o tom na chvíli zapřemýšlel. Co kdyby všichni Kre'lové vymřeli až na jednoho? Co by ten poslední jedinec zmohl? Svůj druh by už nezachránil. Ale kdyby se Rapanai ocitli na samém pokraji vyhynutí, kdyby zbyl jen jeden jedinec, i přirozeným procesem, i bez pomoci rozdělovací komory, by v průběhu pár hodin dal vzniknout dalšímu jedinci. A ten by možná o nějakých pětadvacet let později učinil to samé, avšak do té doby by se onen původní Rapanai rozdělil ještě nesčetněkrát. Toto bylo poprvé, co R'shakk zauvažoval nad něčím vskutku děsivým, aniž by si to uvědomil. Jaké by to bylo, kdyby z Rapanai zbyl pouze jeden exemplář? Než si na takovou otázku mohl R'shakk odpovědět, vrátily se jeho oči zpět na lesní půdu. Mezi mokrými listy se v blátě leskla řada stop vyplněných drobnými čtverečky. Přesně to jej sem přivedlo. R'shakk si vzpomněl, že tyto stopy taktéž sledoval, a protože právě zjistil, kam přesně míří, rozhodl se za nimi dále jít.
Nad džunglí padla tma. Z jejího nitra se ozývaly všelijaké hrůzu budící zvuky. Noční zvířata spolu komunikovala na velké vzdálenosti užitím jazyka složeného z dlouhého hvízdání, kvíkání, pípání, postupně sílícího zpěvu či syčení. Ti, pro které byla noc dobou spánku, se už uložili, jako Ombe, který nejspíše usnul při své bažinné koupeli. Rapanai ale byli aktivní v noci, stejně jako ve dne. R'shakkovi se dokonce zdálo, že po tmě vidí ještě lépe než za denního světla. Jinak svislé zorničky se mu po setmění značně rozšířily, aby pochytily i nejmenší světelný paprsek, vysílaný k Zemi v nočních hodinách pomocníkem Slunce, Měsícem. Stopní řada se teď před ním vinula jako hezká skládanka. Už několik metrů před sebou viděl všechny jeji součásti. Stopy musely být jen pár hodin čerstvé. Po několika hodinách jejich sledování, jež se zdálo být poměrně monotónním, se k nim přidala další stopní řada. R'shakk teď následoval dva jedince onoho zvláštního, neznámého druhu. Druhý exemplář musel v ruce nést něco velkého a ostrého. Všechny liány a větve, které se mu a tedy i jeho společníkovi postavily v cestě, byly zpřetrhány a rozsekány. Tomu se R'shakk velmi podivil. Existuje snad tvor, který jen při obyčejné procházce mění prostředí kolem sebe? Kdyby nic jiného, upozorňovalo to na to, že živočichové, které stopoval, nebyli na lovu. Možná nebyli příliš nebezpeční.
Z hloubi pralesa se zničehonic ozval zvláštní zvuk. Byl ostrý a hrubý. R'shakk si opět vzpomněl na chlupatá stromová zvířata, která občas pobíhají po větvích stromů. Hlas těch nových tvorů se jim trochu podobal, ale byl výraznější. Po pár minutách dorazil zvědavý Rapanai na maličkou, sotva třicet metrů dlouhou mýtinku. Byla obehnána kmeny padlých stromů, jež sloužily jako přirozená ohrada. Za ní sedělo u pořádné vatry jedenáct těch nově příchozích. R'shakk se pousmál. Vypadali tak zranitelně! Většina jich měla tmavou kůži, jen jeden byl bílý, a na ostatní neustále hrubě pokřikoval. Právě ten připadal R'shakkovi nejzranitelnější. Ale ti černí chlapíci kolem něj běhali, jako kdyby to byl jejich velitel. Napadlo ho, že jím nejspíš byl. A asi to umocňovala ta velká zlatá hvězda, již měl připnutu na levém prsu zeleného kabátu. Tak či tak, všichni ti tvorové byli oblečeni v zelených hadrech, a to R'shakkovi přišlo nejvtipnější. Pousmíval se i nad jejich vtipnými zelenými čapkami. Když se podíval za vatru, uviděl desítky a desítky dalších, velmi podobných exemplářů. Seděli namačkáni k sobě, vypadali strašně unaveně, a srkali polévku s omlácených kastrolů. A každý z nich měl po ruce podlouhlou věc s dřevěnou rukojetí. Byla to snad zbraň? Nebo to nosili jen tak na okrasu? V každém případě, soudil R'shakk, to nebylo ostré, a nezdálo se, že by to mohlo způsobit velké zranění. Tohle určitě nebyli lovci.
R'shakk namířil svůj zrak zpět na řadu stop, a pak přejel očima k jedinci, u kterého řada končila. Tento exemplář se ze svého místa, tedy hned u ohně, nepohnul celé hodiny. S pomocí kovového předmětu nabíral z kastrolu polévku a pomalu si ji vychutnával. Velmi se však lekl, když ten běloch náhle vyskočil k nově příchozímu černému chlapíkovi, a něco na něj zařval.
"Imbécile! Vous ne pouvez pas en obtenir plus!" vztekal se a ukazoval na hrnec s polévkou nad ohněm.
"Kapitáne Stevensi," ozval se rozvážný hlas R'shakkova sledovaného exempláře, "nechte mu dát si ještě porci."
Po těchto slovech si mladý černoch nabral ještě trochu polévky, a zalezl zpět mezi ostatní.
"Je z průzkumu unavený, stejně jako já," dodal.
"Tak máte na průzkum chodit sám, Claude. A ne brát s sebou tyhle neschopné vojíny," štěkl běloch.
R'shakk je se zájmem pozoroval a snažil se porozumět tomu, co se právě stalo. Jak se tak na ně díval a poslouchal je, měnily se nestálé molekuly tvořící buňky v jeho krku, až utvořily prototyp hlasivek těchto "pozemních stromolezců". Pak R'shakk po vzoru svého cíle přesně zopakoval několik zvuků.
"Je z průzkumu unavený, stejně jako já," zazvučil nahlas jeho krk, aniž by se pohnula R'shakkova ústa.
Mladý Rapanai však nebyl příliš vzdálen od místa, kde seděli. Velitel skupiny, kapitán Stevens, jak mu říkali, náhle rychle vstal.
"Slyšel jste to, poručíku?" zeptal se svého druha.
"Cela ressemblait à sa voix," řekl znuděně černoch po jeho levici.
"Ale já nic neřekl," bránil se ten chlapík, kterého kapitán Stevens oslovoval jménem Claude, "asi jste unavený, kapitáne, a něco se Vám zdálo. A vy také, Tianete."
"Lidi," řekl kapitán Stevens, a R'shakk si toto slovo zapamatoval, protože jej pochopil jako oslovení všech, a tedy jako slovo, kterým mohl tento zvláštní, nový druh jednoduše popsat, "něco se mi nezdá. Aby se náhodou pralesem netoulali naši nepřátelé. Dávejte v noci pozor. Na hlídku dejte někoho dobrýho!"
"Qu'a t'il dit?" zeptal se ten "člověk" jménem Tianet.
"Přelož jim to do franiny, Claude! Tihle tupouni se nikdy nenaučili anglicky!" zařval kapitán Stevens a ztratil se v davu sobě očividně podřízených jedinců.
Po chvíli si všichni "lidi" v zeleném oblečení začali stavět stany. Něco takového R'shakk moc dobře znal. V mládí několikrát tábořil v něčem podobném na kraji pralesa. Stany "lidí" se mu ale zdály býti velmi neumělými. Tvořila je tenká zelená látka. R'shakk poznal, že taková látka klidně mohla protéci. Nechápal, proč tihle tvorové chtějí spát právě pod něčím takovým. Až na to, že se jeden z nich choval strašně hrubě, a jak to R'shakk pochopil, neměl ke většině ostatních zástupců svého druhu příliš velký respekt, připadali mu "lidi" velice vtipní. Ať už tahle zvířata byla cokoliv, do džungle určitě nepatřila. Nezdáli se tu být doma.
Když dorůstající měsíc vystoupal nejvýše, většina "lidí" tvrdě spala. R'shakk se usadil na větvi stromu hned na okraji mýtinky, a znuděně jejich tábor pozoroval. Trochu zajímaví mu přišli jen dva jedinci, tvořící hlídku. Líně kráčeli podél přirozené bariéry v podobě padlých stromů, a čas od času na sebe něco zašeptali nebo se zasmáli. A pořád u sebe měli ty podivné dlouhé věci s dřevěnou rukojetí. Byly to nakonec opravdu zbraně? R'shakk nedokázal uvěřit, že by něčím takovým mohli "lidi" lovit svou kořist. Nebo snad trhat listí? Ani nevěděl, zda jsou masožraví, býložraví či všežraví.
Ovšem v jednu chvíli vyšla z pralesa Cusa, malé, metrové zvířátko s hnědou srstí a rypáčkem. Hbitě přeskočilo padlý kmen, a rypáček zarylo do mokré zeminy vedle stanu.
Jeden z "lidí" poklepal druhému na rameno.
"Le Potamochère roux," zahihňal se.
Sejmul z ramene svou zbraň, namířil ji na něj, a náhle se ozvala hlučná rána. R'shakk se pořádně vyděsil. Úlekem se mu stáhlo hrdlo.
Z hlavně té věci vyšel kouř, a Cusa, "lidem" známá jako štětkoun, zemřela. R'shakkovi to hned došlo. Tato zbraň zabíjela na dálku. Nejspíše nebylo radno si s ní zahrávat.
Ze stanů okamžitě vyběhlo několik dalších "lidí" a začalo na hlídku řvát. A ti dva se jenom chechtali.
Druhého dne ráno si Cusu opekli nad ohněm. R'shakkovi bylo malého zvířete trochu líto, připadalo mu totiž nevinné a roztomilé. Rapanai nepovažovali Cusu za kořist. Podobně jako Kre'lové, i Cusy údajně nechutnaly dobře. Ale tihle "lidé" zřejmě její maso považovali za pochoutku.
R'shakk si všiml třech "lidí", jež zamířili do pralesa. Pomalu se plížil za nimi. Zajímalo ho, co měli za lubem. Jakmile se před nimi objevil krásný, pestrobarevný pták, začali po něm ze svých zbraní střílet jako splašení. Netrefili se však. R'shakk jen kroutil hlavou. Copak tihle tvorové chtějí zabít všechno, na co narazí? Také nechápal, proč se pořád ohánějí těmi širokými, ostrými noži, a trhají s nimi liány. Každé zvíře, které chce projít pralesem, se přece pěkně sehne! A pokud to jsou lovci, jakože zabíjejí zvířata pro potravu, proč na sebe upozorňují tímto způsobem? R'shakk se opět musel pousmát, když je viděl, jak se snaží hledat v blátě stopy, a jak jim to nejde. Když toto není jejich přirozené prostředí, co tu dělají? Nechápal je.
Ale to, že tu byli v takové ozbrojené skupince, mohlo znamenat jen jedno. R'shakk se v hodinách historie často učil o válkách mezi jednotlivými skupinami Rapanai. V době, kdy byl velký prales ještě širší než dnes, spolu údajně různé osady vedly války. Ale nakonec se smířily, a daly dohromady velkou osadu, jež byla jeho domovem. Bojují takto spolu i "lidi"? Ale pokud jsou ve válce, proč na sebe upozorňují tím, že se prosekávají džunglí a zanechávají za sebou spoušť?
R'shakk se rozpustil na stovky tenkých praménků slizu, a přemístil se k malému potůčku, který si něžně razil cestičku mocnou džunglí. Vodu z něj nabíral ten rozvážný černý chlapík, který se včera zastal svého hladového společníka. Působil jinak, než ti ostatní. V jeho očích byla rozvážnost. R'shakk se nemusel snažit, aby tomu "člověku" porozuměl.
Pozoroval ho ze vzdálenosti deseti metrů, a opět z větve stromu. Rozvážného "člověka" ve vteřině vyrušili ti neúspěšní lovci, za kterými se R'shakk před chvílí plížil.
Jeden z nich promluvil jazykem, jímž se domlouvali jen on a kapitán Stevens: "Poručíku Ngoyi! My jsme v pralese našli něco... incroyable!"
Pokračování příště...
______
Překlad z francouzštiny:
"Hlupáku! Nemůžeš dostat víc!"
"Znělo to jako jeho hlas."
"Co říkal?"
"Štětkoun africký."
Žádné komentáře:
Okomentovat