Obloha nad hustým africkým pralesem se zahalila černými mračny. Nebesa proťal blesk, ozval se hrom, a ve vteřině začalo pršet. Většina velkých dešťových kapek skončila svou cestu na listech pralesních obrů, tyčících se do výšky čtyřiceti, ba i padesáti metrů. Jen určité množství vody, která proudila z mračen, jako by někdo vyléval konev s průzračně čistou vodou, se vydalo na dobrodružství do nižších pater pralesa. Kdyby dešťové kapky měly oči, spatřily by zde, na spodku džungle, zdající se z výšky býti obyčejnou, věci naprosto neuvěřitelné. Uviděly by obrovské šupinaté plazy s pětiúhelníkovitými pláty na zádech, jak trhají a polykají rostlinnou svačinku. Ohromil by je pohled na hejna osrstěných tvorů s velkou, bílou kůží pokrytou hlavou a koženými membránami napnutými mezi předními a zadními končetinami, jak přelétávají ze stromu na strom v panice, že jim voda ta podivná křídla namočí. A než by dopadly na povrch zdivočelé řeky, jen o kousek by minuly malou šupinatou hlavu na dlouhém krku, trčícím nehybně nad hladinou. Ale potom je tu jeden fakt; dešťové kapky nejsou živé, nemají oči. Ten úžasný ráj živočichů, kteří v ostatních částech světa vyhynuli už před miliony let, zkrátka nemohlo obdivovat nic nového.
Kdo ví, jak dlouho do západoafrického pralesa nevkročila noha nového, odvážného dobrodruha z živočišné říše. Svět, který téměř všude jinde již nebyl tím, čím býval v době, kdy tito roztodivní ještěři obývali jeho každičký koutek, naň zcela zapomněl. Každý tvor tu žil v izolaci celé desítky milionů let. Některé druhy byly tak dobře přizpůsobeny na život v tomto jen málo se měnícím ekosystému, že evoluce zachovala jejich tvar i velikost. Jiné dostaly od přírody šanci měnit se, zdokonalovat se, a nakonec celý ekosystém ovládnout.
Jeden z nich se vyvinul teprve před pár stovkami tisíc let. Byl to ten nejpodivnější, nejschopnější, nejsilnější, nejinteligentnější a také nejpřizpůsobivější ze všech přírodních výtvorů konžského deštného pralesa. Příroda mu dala velký mozek, dlouhé a chápavé ruce, silné, statné nohy, žlutavé oči se svislou zorničkou, sloužící k dobrému zraku ve tmě, a svítivě zelenou kůži. Po svých předcích zdědil tento tvor prastarou schopnost, kterou možná byli původně vybaveni všichni primitivní živočichové této planety, ale která po miliardách let evoluce života u všech ostatních tvorů vymizela. Totiž schopnost měnit svůj tělesný tvar dle záměru mozku. Tento zázrak přírody vlastnil tělo z nestálých molekul. Bylo vyvinuté, dokonalé, a nepotřebovalo k množení se dalších jedinců. Stovky milionů let žili předkové tohoto druhu v ústraní na celé planetě, ale s měnícím se klimatem během třetihorní éry se stáhli sem, a v ostatním světě po sobě nezanechali jedinou stopu. Na rozdíl od těl ostatních živočichů, jejich těla nemohla fosilizovat. Nedozvěděl se tak o nich druh, který v posledních miléniích začal planetu rapidně měnit. Žili ve svém vlastním ráji, v té stále pravěké divočině, a svých schopností využívali nejen ke svému přežití, ale i k učinění svého života zábavným.
Skupinka velkých šupináčů s pětihrannými deskami na zádech náhle zneklidněla. Zcela neslyšně se zpoza tři metry vysokých křovisek vynořila lovecká tlupa Rapanai, vládců pralesa. V rukou nesli oštěpy s půlmetrovými, lesklými hroty. Sliznatá těla jim pokrývaly kůže ulovených zvířat, zvláště těch s chlupy, tedy savců. Avšak vůdce tlupy byl oblečen v krásně ušitých kalhotách z jemné, šupinaté kůže velkého plaza. Rapanai využili deště, hlučícího o lesní hrabanku, k tomu, aby se k obrovským, prehistorickým netvorům přiblížili a zaútočili na ně. V rychlosti skupinu obklíčili. Předek stádečka, ohromná, sedmimetrová samice, mezi svýma nohama chránila sotva tříměsíční mládě. To v náhlé panice pištělo.
"She-chwa!" ozvalo se z hrdla vůdce lovecké tlupy Rapanai.
"She-chwa ut ulta Qlyr!" reagoval na to další statný slizoun. Vůdce se na něj podíval a hněvem z očividného strachu druha se mu rozšířily zorničky.
"C'oq ut ulta! Ulta Qlyr e'r roor. Oq're yt. She-chwa Qlyr de wreet," řekl mu vůdce.
Ostatní lovci namířili oštěpy na mládě, tak jak to vůdce požadoval. Mírně vystrašený lovec zakýval třikrát hlavou na stranu a udělal to samé.
Samice netvora s deskami na zádech, kterému Rapanai říkali Qlyr, se rozzuřila. Začala dupat, funět, a mávat ocasem se čtyřmi metrovými ostny. Lovci k ní rychle postupovali. V jednu chvíli to už zvíře nevydrželo. Ve strachu o mládě začalo pobíhat ze strany na stranu, a švihalo tlustým ocasem, jenž představoval tak hrozivou zbraň. Lovci se dali na ústup. Samice Qlyra se náhle rozběhla po vůdci, který se před ní rozplynul. Mládě bylo ještě stále pod jejím ocasem, kterým v tu chvíli přestala máchat. Právě v ten moment hodil mírně vyděšený Rapanai svůj oštěp, a ostatní tento krok zopakovali. A byl to poslední krok v jejich lovu. Jen velmi málo chráněné mládě bylo několikrát propíchnuto skrz na skrz. Rapanai se rozpustili. Třesoucí se lovec přiběhl k mrtvolce zvířete, přitáhl si ji k nohám, a také se rozpustil. Velká slizová koule pokryla tělo malého Qlyra, a pak zmizela. Rozplynula se na několik stovek tenkých slizových vlákének. Qlyrové se k sobě shlukli. Mrtvého mláděte jim bylo očividně líto. Nemohli už ale nic dělat. Netušili, že ještě v tuto chvíli je z povzdálí sleduje další Rapanai. Neměl však v úmyslu jim ubližovat. Přišel se sem podívat na lov, a také aby obdivoval Qlyry a všechny tvory, jež se jim podobali.
Tenká slizová vlákénka si vždycky nalezla cestu zpět do hlavní osady Rapanai. Její obyvatelé, několik tisíc posledních, ale radostně žijících zástupců tohoto druhu, zde žilo v dřevěných obydlích, jejichž základy byly svázány liánami a lesklými prstenci. Ti žijící na kraji osady lovce nadšeně přivítali. Jakmile se z pralesa vynořil jedinec, který je při lovu pozoroval, ozval se z davu naštvaný hlas. Vyběhl z něj ošklivý, vrásčitý Rapanai. Chodil shrbeně, a jeho ruce se téměř dotýkaly země. Jeho sehnuté hlavě však dominovaly bystré oči chytrého starce.
"R'shakk! Weqe ul cleet?! O'qlo!" zařval na mladíka stařec.
R'shakk, tak se ten mladý, zvídavý, ale často toulavý jedinec jmenoval, sklonil hlavu.
"De e'r o'et mnu," káral ho stařec, učitel. V tu chvíli k němu přistoupil ten ostýchavý lovec, který před chvilkou dal dohromady celistvou mrtvolku Qlyra, jež byla následně odnesena k ohni.
"Ey ne't Ra," zasmál se, a starý Rapanai se také pousmál. "Ey xe Ra," dodal ještě lovec. Pak s úsměvem na tváři odešel.
Mladý R'shakk přistoupil ke svému učiteli a vysvětlil mu, proč předčasně utekl z hodiny historie. Ano, měl se učit se svými mladými společníky. Bylo mu teprve pětadvacet let, v životě Rapanai to byla doba zrání, a právě nyní mohl jeho mozek pochytit více než kdy předtím. Školu si mohli dovolit jen vysocí Rapanai, a R'shakk byl jedním z nich. Nikdy nechápal, proč jeho menší kamarádi nedostali šanci vzdělávat se. Netušil, že jsou jakousi nižší kastou. Ale záviděl jim, že si mohli dělat, co chtěli. Žít divoce v pralese. A záviděl lovcům, včetně toho, z jehož těla vzešel, že v dospělosti mohou běhat po džungli a lovit zvířata, ke kterým mu bylo zakázáno chodit blíž.
R'shakk byl zvídavý, ale chtěl svět kolem sebe zkoumat jinak než z desek a starých spisů svých předchůdců. Učitel se naň usmál a odešel. Chápal to. R'shakk mu jinak dělal radost. Byl bystrý, chytrý, učil se dobře, jen kdyby nebyl tak líný a divoký. Jazyk Rapanai ovládal lépe než většina dospělců. Jazyk totiž procházel mnoha změnami. Stával se opět primitivnějším. Svět Rapanai se radikálně měnil; mozky tak inteligentních jedinců, jako byl R'shakk, byly předurčeny k vývoji technologie. Možná byl R'shakk předurčen k tomu, aby jednou Rapanai obohatil o nové stroje, které by usnadnily jejich život.
Mladíky jako byl on obvykle zajímaly především rozdělovací komory. Jedna se nacházela hned vedle R'shakkovy školy, malé dřevěné chatrče. Byl to velký přístroj, umožňující zralému Rapanai oddělit od sebe část svého těla s nestálými molekulami, a dát tak vzniknout novému jedinci. Právě tam se R'shakk zrodil. Mladí jedinci se o systém těchto komor zajímali proto, aby urychlili jejich vývoj. Každá generace přišla s novou technologií, díky níž bylo množení rychlejší. Před stovkami tisíci lety trvalo jednomu Rapanai, než od sebe oddělil část svého těla, aby vytvořil potomka, celé hodiny. Nová technologie umožňovala, aby celý proces zcela bezbolestně zabral jen pár minut. R'shakk se ale musel hodně učit - počty, historii technologií - aby byl schopen pomoci s urychlením procesu. Už teď ho ale mnohé napadalo. Věděl, jak by mohl svým příbuzným usnadnit život, a proces množení.
Přesto jej to táhlo do lesů. Jeho předek, byť poměrně ostýchavý, v nichž též rád trávil spoustu času. A přitom byl inteligentní takřka tolik co R'shakk. Mladý Rapanai čas od času nedokázal pochopit, proč je zrovna on předurčen brát budoucnost svého druhu do svých rukou.
Už bylo po vyučování. Ostatní Rapanai si spolu horlivě povídali o tom, co se během dne událo, u rožně, na kterém se opékalo tělíčko mladého Qlyra. R'shakk opět odběhl do hloubi pralesa. Zaujaly ho kulaté stopy dalšího stvoření, dlouhokrkého monstra, které trávilo většinu času ve vodě, a vylézalo z ní většinou jen v případě nebezpečí. R'shakk studoval jeho stopy, a hledal příčinu jeho náhlého pohybu. Vystrašil jej snad odpolední liják? Ne, dlouhokrcí obojživelní obři se vody rozhodně nebojí. R'shakk nemohl tuto malou záhadu, nad kterou by každý jiný Rapanai mávl svou sliznatou rukou, vyřešit. Když se začalo stmívat, zahlédl v blátě na kraji řeky řadu stop. Byly docela malé, a velmi odlišné od těch, které spatřil kdy předtím. Připomínaly mu stopy nechutných chlupatých stromolezců, kteří občas lovili své huňaté, ocasaté příbuzné, taktéž žijící na stromech. Ale tyto stopy byly větší, a měly v sobě spoustu drobných čtverečků. R'shakka napadlo, že nalezl stopu něčeho úplně nového. Do pralesa konečně, byť možná jen náhodou, přišel nový druh.
Pokračování příště...
______
Překlad dialogů:
"Mládě!"
"Mládě pod dospělým Qlyrem!"
"Házej pod dospělce! Dospělý Qlyr je naštvaný. Nevšimne si. Mládě Qlyra zabiješ."
___
"R'shakku! Kde jsi byl? Utekls!"
"Ty se musíš učit."
"Je jako já." "Je ze mě."
Žádné komentáře:
Okomentovat